Tigecycline fresenius kabi Pro děti, pediatrická populace

Děti a dospívající (ve věku od 8 do 17 let)
Tigecyklin se smí používat k léčbě pacientů ve věku 8 let a starších pouze po poradě s lékařem, který
má odpovídající zkušenosti s léčbou infekčních onemocnění.

Děti ve věku 8 až < 12 let: dávka tigecyklinu 1,2 mg/kg podávaná intravenózně každých 12 hodin až
do maximální dávky 50 mg podávané každých 12 hodin po dobu 5 až 14 dnů.


Dospívající ve věku 12 až < 18 let: dávka tigecyklinu 50 mg podávaná každých 12 hodin po dobu 5 až
14 dnů.

Bezpečnost a účinnost tigecyklinu u dětí ve věku do 8 let nebyly stanoveny. Nejsou dostupné žádné
údaje. Tigecyklin se nemá používat u dětí ve věku do 8 let z důvodu zabarvení zubů (viz body 4.4 a
5.1).

Starší pacienti
U starších pacientů není nutná úprava dávkování (viz bod 5.2).

Porucha funkce jater
U pacientů s lehkou až středně těžkou poruchou funkce jater (Child-Pugh A a Child-Pugh B) není
nutná úprava dávkování.

U pacientů (včetně pediatrických) s těžkou poruchou funkce jater (Child-Pugh C) je nutné dávku
tigecyklinu snížit o 50 %. Dávku u dospělých je třeba snížit na 25 mg podávaných každých 12 hodin
po počáteční dávce 100 mg. Pacienty s těžkou poruchou funkce jater (Child-Pugh C) je třeba léčit
obezřetně a sledovat jejich odpověď na léčbu (viz body 4.4 a 5.2).

Porucha funkce ledvin
U pacientů s poruchou funkce ledvin nebo u pacientů, kteří podstupují hemodialýzu, není nutná úprava
dávkování (viz bod 5.2).

Způsob podání
Tigecyklin se podává pouze intravenózní infuzí po dobu 30 až 60 minut (viz body 4.4 a 6.6).
Pediatrickým pacientům se má tigecyklin podávat infuzí trvající, pokud možno 60 minut (viz bod 4.4).

Návod k rekonstituci a naředění tohoto léčivého přípravku před jeho podáním je uveden v bodě 6.6.

4.3 Kontraindikace

Hypersenzitivita na léčivou látku nebo na kteroukoli pomocnou látku uvedenou v bodě 6.1.

Pacienti, kteří jsou hypersenzitivní na tetracyklinová antibiotika, mohou být hypersenzitivní na
tigecyklin.

4.4 Zvláštní upozornění a opatření pro použití

V klinických studiích u pacientů s komplikovanými infekcemi kůže a měkkých tkání (cSSTI),
komplikovanými intraabdominálními infekcemi (cIAI), infekcí diabetické nohy, nozokomiální
pneumonií a ve studiích s rezistentními patogeny byla pozorována početně vyšší míra úmrtnosti mezi
pacienty léčenými tigecyklinem oproti skupině léčené komparátorem. Příčiny těchto zjištění nejsou
známy, avšak nelze vyloučit horší účinnost a bezpečnost tigecyklinu ve srovnání s komparátory
použitými ve studii.

Superinfekce
V klinických studiích souviselo zhoršené hojení operačních ran u pacientů s komplikovanými
intraabdominálními infekcemi (cIAI) se superinfekcí. Pacient, u kterého dochází ke zhoršenému
hojení ran, musí být sledován pro detekci superinfekce (viz bod 4.8).

U pacientů, u kterých se vyvinula superinfekce, zejména nozokomiální pneumonie, se zdají být
výsledky léčby horší. Pacienti mají být pečlivě sledování z důvodu možného rozvoje superinfekce.
Pokud je po zahájení léčby tigecyklinem zjištěn jiný zdroj infekce než komplikovaná infekce kůže a
měkkých tkání nebo komplikovaná intraabdominální infekce, je třeba zvážit zahájení alternativní
antibakteriální léčby, která je prokazatelně účinná při léčbě těchto přítomných specifických typů
infekce.


Anafylaxe
Po podání tigecyklinu byly hlášeny potenciálně život ohrožující anafylaktické/anafylaktoidní reakce
(viz body 4.3 a 4.8).

Jaterní selhání
U pacientů léčených tigecyklinem byly hlášeny případy poškození jater převážně cholestatického
charakteru včetně některých případů selhání jater s fatálním koncem. Ačkoli u pacientů léčených
tigecyklinem může dojít k jaternímu selhání z důvodu základního onemocnění nebo z důvodu
souběžné léčby jinými léčivými přípravky, je nutné vzít v úvahu, že k selhání jater může přispívat
tigecyklin (viz bod 4.8).

Tetracyklinová antibiotika
Antibiotika ze skupiny glycylcyklinů jsou strukturálně podobná tetracyklinovým antibiotikům.
Tigecyklin může vykazovat nežádoucí účinky podobné tetracyklinové skupině antibiotik. Tyto
nežádoucí účinky mohou zahrnovat fotosenzitivitu, pseudotumor cerebri, pankreatitidu a
antianabolický účinek mající za následek zvýšenou hladinu dusíku močoviny v krvi, azotemii, acidózu
a hyperfosfatemii (viz bod 4.8).

Pankreatitida
Ve spojitosti s léčbou tigecyklinem (viz bod 4.8) se vyskytla akutní pankreatitida, která může být
závažná (frekvence výskytu: méně časté). Diagnózu akutní pankreatitidy je třeba vzít v potaz u
pacientů léčených tigecyklinem, u nichž se vyvinou klinické příznaky, známky nebo laboratorní
anomálie vedoucí k podezření na akutní pankreatitidu. U většiny hlášených případů se akutní
pankreatitida vyvinula po alespoň jednom týdnu léčby tigecyklinem. Tyto případy byly hlášeny u
pacientů bez známého rizika vzniku akutní pankreatitidy. Po vysazení tigecyklinu se stav pacientů
obvykle zlepšil. Při podezření na vývoj pankreatitidy je třeba zvážit ukončení léčby tigecyklinem.

Koagulopatie
Tigecyklin může prodloužit protrombinový čas (PT) i aktivovaný parciální tromboplastinový čas
(aPTT). Při použití tigecyklinu byla navíc hlášena hypofibrinogenemie. Proto je třeba před zahájením
léčby tigecyklinem a pravidelně během léčby sledovat parametry koagulace krve, například PT nebo
jiný vhodný koagulační test, včetně fibrinogenu v krvi. Speciální péče se doporučuje u vážně
nemocných pacientů a pacientů užívajících také antikoagulancia (viz bod 4.5).

Základní onemocnění
Zkušenosti s podáváním tigecyklinu k léčbě infekcí u pacientů se závažnými základními
onemocněními jsou omezené.

V klinických studiích u pacientů s komplikovanými infekcemi kůže a měkkých tkání (cSSTI) byla
nejčastějším typem infekce u pacientů léčených tigecyklinem celulitida (58,6 %) a následně velké
abscesy (24,9 %). Pacienti se závažným základním onemocněním, jako například pacienti se sníženou
imunitou, pacienti s infikovnými dekubity nebo pacienti, kteří měli infekce vyžadující léčbu delší než
14 dnů (například nekrotizující fasciitidu), nebyli do studie zařazeni. Do studie byl zařazen omezený
počet pacientů s komorbidními faktory, jako je například diabetes mellitus (25,8 %), onemocnění
periferních cév (10,4 %), abúzus intravenózních látek (4,0 %) a pozitivita na infekci HIV (1,2 %).
Omezené zkušenosti jsou rovněž k dispozici co se týče léčby pacientů se současnou bakteriemií (3,%). Z toho důvodu je opatrnost zapotřebí při léčbě takovýchto pacientů. Výsledky rozsáhlé studie u
pacientů s infekcí diabetické nohy ukázaly, že tigecyklin byl méně účinný než srovnávací
lék (komparátor), a proto použití tigecyklinu se těchto pacientů nedoporučuje (viz bod 4.1).

V klinických studiích u pacientů s komplikovanými intraabdominálními infekcemi (cIAI) byla
nejčastějším typem infekce u pacientů léčených tigecyklinem komplikovaná apendicitida (50,3 %),
následovaná dalšími méně často hlášenými diagnózami, jako je například komplikovaná cholecystitida
(9,6 %), perforace střev (9,6 %), intraabdominální absces (8,7 %), perforace žaludečního nebo
dvanáctníkového vředu (8,3 %), peritonitida (6,2 %) a komplikovaná divertikulitida (6,0 %). Z těchto
pacientů mělo 77,8 % pacientů chirurgicky prokazatelnou peritonitidu. Počet pacientů se závažným

základním onemocněním, jako jsou například pacienti se sníženou imunitou, pacienti s APACHE II
skóre > 15 (3,3 %) nebo pacienti s chirurgicky prokazatelnými mnohočetnými intraabdominálními
abscesy (11,4 %), byl omezen. Omezené zkušenosti jsou také k dispozici co se týče léčby pacientů se
současnou bakteriemií (5,6 %). Opatrnost je proto zapotřebí při léčbě takovýchto pacientů.

Použití kombinované antibakteriální léčby je třeba zvážit vždy, když má být tigecyklin podán vážně
nemocným pacientům s komplikovanými intraabdominálními infekcemi (cIAI), jež jsou infekcemi
sekundárními ke klinicky zjevné perforaci střev, nebo pacientům s počínající sepsí nebo septickým
šokem (viz bod 4.8).

Vliv cholestázy na farmakokinetiku tigecyklinu nebyl dosud náležitě stanoven. Biliární exkrecí se
vyloučí přibližně 50 % z celkově vyloučeného tigecyklinu. Z toho důvodu je nutné pacienty
s cholestázou pečlivě sledovat.


Při podávání téměř všech antibakteriálních přípravků byla hlášena pseudomembranózní kolitida, jejíž
závažnost může být mírná až život ohrožující. Tuto diagnózu je proto nutné zvážit u pacientů, u nichž
se během podávání nebo po podání jakéhokoli antibakteriálního přípravku vyskytne průjem (viz bod
4.8).

Podávání tigecyklinu může mít za následek přerůstání necitlivých organismů, včetně plísní. Během
léčby je třeba pacienty pečlivě sledovat (viz bod 4.8).

Výsledky studií na potkanech, kterým byl podáván tigecyklin, prokázaly změny ve zbarvení kostí.
Podání tigecyklinu může být spojeno s trvalým zabarvením zubů u lidí, v případě, že je tigecyklin použit
během vývoje zubů (viz bod 4.8).

Pediatrická populace
Klinické zkušenosti s použitím tigecyklinu k léčbě infekcí u pediatrických pacientů ve věku 8 let a
starších jsou velmi omezené (viz body 4.8 a 5.1). Z toho důvodu je nutné omezit použití tigecyklinu u
dětí na klinické případy, kdy není k dispozici žádná jiná alternativní antibakteriální léčba.

U dětí a dospívajících jsou velmi častými nežádoucími účinky nauzea a zvracení (viz bod 4.8).
Pozornost je třeba věnovat případné dehydrataci. Pediatrickým pacientům se má tigecyklin podávat
infuzí trvající, pokud možno 60 minut.

Stejně jako u dospělých je i u pediatrické populace často hlášena bolest břicha. Bolest břicha může být
známkou pankreatitidy. Dojde-li k rozvoji pankreatitidy, je nutné léčbu tigecyklinem přerušit.

Před zahájením léčby tigecyklinem a rovněž pravidelně během léčby tigecyklinem je nutné sledovat
jaterní testy, koagulační parametry, hematologické parametry, hladinu amylázy a hladinu lipázy.

Tigecyklin se nemá používat u dětí mladších 8 let z důvodu nedostatku údajů týkajících se bezpečnosti
a účinnosti u této věkové skupiny, a jelikož použití tigecyklinu může být spojeno s trvalým
zabarvením zubů (viz body 4.2 a 4.8).

Tento léčivý přípravek obsahuje méně než 1 mmol sodíku (23 mg) v jedné injekční lahvičce, to
znamená, že je v podstatě "bez sodíku".