Amiodaron hameln Farmakodynamické vlastnosti

Farmakoterapeutická skupina: kardiaka, antiarytmika, III. třída
ATC kód: C01BD
Amiodaron je di-jódovaný derivát benzofuranu a je zařazen do III. třídy antiarytmických látek
vzhledem na schopnost zvýšit akční potenciál srdce v atriálních ventrikulárních myocytech
prostřednictvím inhibice kardiálních K+ kanálů (zejména rychlé složky opožděného usměrňovače K+
kanálu, IKr). To způsobuje prodloužení refrakterní periody akčního potenciálu vedoucího k depresi
ektopických a re-vstupních arytmií a k prodloužení QTc intervalu v EKG. Amiodaron navíc inhibuje
také kardiální Na+ kanály (účinek antiarytmik třídy I) a Ca2+ kanály (účinek antiarytmik třídy IV).
Tyto účinky mohou vést k zpomalení vedení přes sinoatriální a atrioventrikulární uzel.

Taky se zdá, že po dobu dlouhodobého podávání amiodaron inhibuje v kardiálních myocytech výměny
přes iontové kanály z endoplazmatického retikula na plazmatickou membránu a tyto účinky mohou
také přispívat ke kardiálním elektrofyziologickým účinkům amiodaronu.

Mimo to je amiodaron nekompetitivní antagonista beta- aj alfa-adrenergních receptorů a proto má
hemodynamické účinky jako jsou: dilatace koronárních artérií a periferní vazodilatace vedoucí
k systémovému snížení krevního tlaku. Negativně ionotropní, negativně chronotropní a negativně
dromotropní účinky se zdají být způsobené beta-adrenergním účinkem amiodaronu.

Některé účinky amiodaronu jsou stejné jako při hypertyreóze, co může být způsobené inhibicí syntézy
hormonů štítné žlázy. Amiodaron je silným inhibitorem aktivity jodtyronin-5'-monodeiodinázy (hlavní
enzym konvertující T4-T3). U potkanů se pozorovalo zvýšení sérového hormonu stimulujícího štítnou
žlázu (TSH), tyroxinu (T4) a reverzního trijodtyroninu (rT3) a pozoroval se pokles sérového
trijodtyroninu (T3) v důsledku inhibice dejodace T4 na T3. Tyto antityroidní účinky amiodaronu
mohou přispívat k jeho elektrofyziologickému působení na srdce.
Hlavní metabolit N-desetylamiodaron má podobné účinky na srdcovou elektrofyziologii jako mateřská
sloučenina.

Bezpečnost a účinnost i.v. amiodaronu u pacientů se srdeční zástavou mimo nemocnici způsobenou
komorovou fibrilací rezistentní na elektrickou kardioverzi byla hodnocena ve dvou dvojitě slepých
studiích: ARREST, kde byl amiodaron srovnáván s placebem, a ALIVE, kde byl srovnáván s
lidokainem. Primárním cílovým parametrem obou studií bylo přežití v době přijetí do nemocnice.

Do studie ARREST bylo zařazeno 504 pacientů se srdeční zástavou mimo nemocnici způsobenou
ventrikulární fibrilací nebo hemodynamicky závažnou komorovou tachykardií rezistentní na tři nebo
více defibrilací a adrenalin, kterým bylo podáno 300 mg amiodaronu zředěného 20 ml glukózy 5 %
rychlou injekci do periferní žíly (246 pacientů) nebo placebo (258 pacientů). Ze 197 pacientů (39 %),

kteří přežili přesun do nemocnice, amiodaron významně zvýšil šance na resuscitaci a hospitalizaci:
44 % v amiodaronové skupině oproti 34 % v placebové skupině (p=0,03). Po korekci ostatních
nezávislých prediktorů přežití byla relativní šance na přežití v době přijetí do nemocnice v
amiodaronové skupině ve srovnání se skupinou placebovou 1,6 (95 % interval spolehlivosti, 1,1-2,4,
p=0,02). V amiodaronové skupině ve srovnání s placebovou skupinou mělo více pacientů hypotenzi
(59 % vs. 25 %, p=0,04) a bradykardii (41 % vs. 25 %, p=0,004).

Do studie ALIVE bylo zařazeno 347 pacientů s ventrikulární fibrilací rezistentní na tři elektrické
kardioverze s adrenalinem a dalším elektrickým výbojem nebo s rekurencí komorové fibrilace po
úspěšné iniciální defibrilaci. Pacienti byli randomizováni do dvou skupin: do skupiny amiodaronové,
kde byl amiodaron podán v dávce 5 mg/kg a do skupiny lidokainové (1,5 mg/kg). Amiodaron
signifikantně zvýšil počet pacientů, kteří přežili v době přijetí do nemocnice: 22,8 % (41 pacientů ze
180 v amiodaronové skupině) a 12 % (20 pacientů ze 167 pacientů v lidokainové skupině), p=0,009.
Po korekci ostatních faktorů, které mohou ovlivnit pravděpodobnost přežití, byla relativní šance na
přežití v době přijetí do nemocnice v amiodaronové skupině ve srovnání se skupinou lidokainovou
2,49 (95 % interval spolehlivosti, 1,28-4,85, p=0,007). U pacientů v lidokainové skupině ve srovnání
se skupinou amiodaronovou byl signifikantně vyšší počet nemocných, u kterých došlo k asystolii po
elektrickém výboji aplikovaném po podání studovaných léčivých látek (28,9 % ve skupině
lidokainové, 18,4 % ve skupině amiodaronové, p=0,04).

Pediatrická populace
Kontrolované pediatrické studie nebyly provedeny.
V publikovaných studiích bezpečnosti amiodaronu bylo hodnoceno 1118 pediatrických pacientů s
různými arytmiemi. V klinických studiích byly u pediatrické populace použity následující dávky:
Perorální podání
- úvodní dávka: 10 až 20 mg/kg/den v průběhu 7 až 10 dní (nebo, vyjádřené na metr čtvereční,
500 mg/m2/den)
- udržovací dávka: má být použita nejmenší možná dávka, nastavená podle individuální
odpovědi. Může být v rozmezí 5 až 10 mg/kg/den (nebo, vyjádřené na metr čtvereční,
250 mg/m2/den)
Intravenózní podání
- úvodní dávka: 5 mg/kg tělesné hmotnosti během 20 minut až 2 hodin
- udržovací dávka: 10 až 15 mg/kg/den po několik hodin až několik dnů
V případě potřeby je možné souběžně zahájit podávání perorální formy přípravku v obvyklém
úvodním dávkování.