Arketis Farmakodynamické vlastnosti

Farmakoterapeutická skupina: Antidepresiva - selektivní inhibitory zpětného vychytávání serotoninu.
ATC kód: N06AB05.
Mechanismus účinku
Paroxetin je účinný a selektivní inhibitor vychytávání 5-hydroxytryptaminu (5-HT, serotoninu)
a předpokládá se, že jeho antidepresivní účinek a účinnost v léčbě OCD, sociální úzkostné
poruchy/sociální fobie, generalizované úzkostné poruchy, posttraumatické stresové poruchy a panické
poruchy souvisí právě se specifickou inhibicí vychytávání 5-HT v mozkových neuronech.
Paroxetin není chemicky příbuzný s tricyklickými nebo tetracyklickými antidepresivy, ani s většinou
ostatních antidepresiv.
Paroxetin má nízkou afinitu k muskarinovým cholinergním receptorům. Při studiích prováděných na
zvířatech byly zjištěny jen slabé anticholinergní vlastnosti.
Ve shodě s uvedenou selektivitou ukazují studie prováděné in vitro, že paroxetin má na rozdíl od
tricyklických antidepresiv nízkou afinitu k alfa1-, alfa2- a beta-adrenergním receptorům,
k dopaminovým (D2), různým 5-HT1, 5-HT2 a histaminovým (H1) receptorům. Této nízké interakci
s postsynaptickými receptory in vitro odpovídají i výsledky studií in vivo, při nichž nedochází k útlumu
CNS ani k hypotenznímu účinku.
Farmakodynamické účinky
Paroxetin neovlivňuje psychomotorické funkce a nepotencuje depresivní účinek etanolu.
Tak jako u ostatních selektivních inhibitorů zpětného vychytávání 5-HT, paroxetin způsobuje příznaky
nadměrné stimulace 5-HT receptorů, podá-li se zvířatům, kterým byly předtím podány jiné inhibitory
monoaminooxidázy (IMAO) nebo tryptofan.
Behaviorální a EEG studie naznačují, že paroxetin má v dávce, která obvykle převyšuje dávky potřebné
pro inhibici resorpce 5-HT, slabý stimulační účinek. Stimulace není amfetaminové povahy.
Na základě studií na zvířatech se prokázalo, že kardiovaskulární systém snáší paroxetin bez obtíží.
Paroxetin nevyvolává po podání zdravým dobrovolníkům klinicky významné změny krevního tlaku,
tepové frekvence ani EKG.
Klinické studie svědčí o tom, že paroxetin má na rozdíl od antidepresiv, které inhibují zpětné
vychytávání noradrenalinu, mnohem menší tendenci inhibovat antihypertenzivní účinky guanetidinu.
V léčbě depresivních poruch je účinnost paroxetinu srovnatelná se standardními antidepresivy.
Existují určité důkazy o tom, že paroxetin může být terapeuticky úspěšný i u pacientů, kteří na léčbu
standardními antidepresivy nereagují.
Ranní užívání paroxetinu nemá negativní vliv na kvalitu ani na délku spánku. Kromě toho je
pravděpodobné, že jako reakci na léčbu budou pacienti pozorovat zlepšení spánku.
Analýza sebevražednosti u dospělých
Na paroxetin zaměřená analýza placebem kontrolovaných klinických studií prováděných na dospělých
trpících psychiatrickými poruchami prokázala vyšší frekvenci výskytu sebevražedného chování
u mladých dospělých (ve věku 18 až 24 let) léčených paroxetinem ve srovnání s placebem (2,19 % oproti

0,92 %). Ve starších věkových skupinách nebylo takové zvýšení pozorováno. U dospělých trpících
depresivní poruchou (ve všech věkových skupinách) došlo ke zvýšení frekvence výskytu
sebevražedného chování u pacientů léčených paroxetinem ve srovnání s placebem 0,32 % oproti 0,05 %;
ve všech těchto případech se jednalo o pokusy o sebevraždu. Většina těchto pokusů u paroxetinu (z 11) byla však pozorovaná u mladších dospělých (viz také bod 4.4).
Odpověď na dávku
Ve studiích s fixní dávkou je křivka odpovědi na dávku plochá, což svědčí o tom, že neexistuje výhoda
týkající se účinnosti při používání vyšších než doporučených dávek. Existují však některé klinické údaje
svědčící o tom, že pro některé pacienty může být titrace dávky směrem nahoru přínosná.
Dlouhodobá účinnost
Dlouhodobá účinnost paroxetinu u deprese byla prokázána v 52týdenní studii za použití udržovací dávky
s koncepcí prevence relapsu: relaps mělo 12 % pacientů užívajících paroxetin (20–40 mg denně) oproti
28 % pacientů užívajících placebo.
Dlouhodobá účinnost paroxetinu v léčbě OCD byla studována ve třech 24týdenních studiích za použití
udržovací dávky s koncepcí prevence relapsu. V jedné ze tří studií bylo dosaženo významného rozdílu
v podílu jedinců s relapsem mezi paroxetinem (38 %) oproti placebu (59 %).
Dlouhodobá účinnost paroxetinu v léčbě panické poruchy byla prokázána ve 24týdenní studii za použití
udržovací dávky s koncepcí prevence relapsu: relaps mělo 5 % pacientů užívajících paroxetin (10–mg denně) oproti 30 % pacientů užívajících placebo. Tato studie byla podpořená 36týdenní studií, kde
se užívaly udržovací dávky.
Dlouhodobá účinnost paroxetinu v léčbě sociální úzkostné poruchy, generalizované úzkostné poruchy
a posttraumatické stresové poruchy nebyla dostatečně prokázána.
Nežádoucí účinky v pediatrických klinických studiích
V krátkodobých (do 10–12 týdnů) pediatrických klinických studiích prováděných u dětí a dospívajících
byly s frekvencí nejméně u 2 % pacientů a s četností výskytu nejméně dvojnásobnou oproti placebu
pozorovány následující nežádoucí účinky: zvýšená míra sebevražedného chování (zahrnující pokusy
o sebevraždu a sebevražedné myšlenky), sebepoškozující chování a zvýšená hostilita. Sebevražedné
myšlenky a pokusy o sebevraždu byly pozorované hlavně v klinických studiích u dospívajících
s depresivní epizodou. Zvýšená hostilita se vyskytovala hlavně u dětí s obsedantně-kompulzivní
poruchou a zvláště u mladších dětí ve věku do 12 let. Další nežádoucí účinky, které byly častěji
pozorované u skupiny užívající paroxetin, než u skupiny s placebem, byly snížená chuť k jídlu, tremor,
pocení, hyperkineze, agitovanost, emocionální labilita (včetně pláče a změn nálady).
Ve studiích s režimem postupného snižování dávky byly v průběhu snižování dávky nebo po přerušení
podávání paroxetinu hlášeny následující symptomy (frekvence nejméně u 2 % pacientů a četnost
výskytu nejméně dvojnásobná oproti placebu): emocionální labilita (včetně pláče, změn nálady,
sebepoškozování, sebevražedných myšlenek a pokusů o sebevraždu), nervozita, závrať, nauzea a bolest
břicha (viz bod 4.4).
U pěti paralelních skupinových studií s dobou léčby od 8 týdnů do 8 měsíců byly u pacientů léčených
paroxetinem pozorovány nežádoucí účinky spojené s krvácením (zejména kůže a sliznic) s frekvencí
1,74 % oproti 0,74 % u pacientů, kteří dostávali placebo.