Dexmedetomidine kalceks Farmakodynamické vlastnosti

Farmakoterapeutická skupina: Psycholeptika, jiná hypnotika a sedativa, ATC kód: N05CM
Dexmedetomidin je selektivní agonista alfa-2 receptoru s širokou škálou farmakologických vlastností.
Má sympatolytický účinek zprostředkovaný snižováním uvolňování norepinefrinu (noradrenalinu)
v sympatických nervových zakončeních. Sedativní účinky jsou zprostředkovány sníženou projekcí
z locus coeruleus, dominantního noradrenergního jádra, které se nachází v mozkovém kmeni.
Dexmedetomidin má analgetické a anesteticko/analgetické šetřící účinky. Kardiovaskulární účinky
závisí na dávce; při nižších rychlostech infuze převládají centrální účinky, jež vedou ke snížení tepové
frekvence a krevního tlaku. Při vyšších dávkách převládají periferní vasokonstrikční účinky, jež vedou
ke zvýšení systémové vaskulární rezistence a krevního tlaku, dále je zdůrazněn bradykardický účinek.
Dexmedetomidin je při podávání zdravým subjektům v monoterapii relativně oproštěný od respiračně
depresivních účinků.

Sedace u dospělých pacientů na JIP (jednotka intenzivní péče)
V placebem kontrolovaných studiích populace na pooperační JIP, nejdříve intubované a utlumené
midazolamem nebo propofolem, dexmedetomidin významně snížil potřebu záchranného sedativa
(midazolam nebo propofol) a opioidů v průběhu sedace po dobu až 24 hodin. Většina pacientů
s dexmedetomidinem nevyžadovala dodatečnou sedativní léčbu. Pacienti mohli být úspěšně
extubováni bez přerušení infuze dexmedetomidinu. Studie mimo JIP potvrdily, že dexmedetomidin lze
bezpečně podávat pacientům bez endotracheální intubace za předpokladu, že je zavedeno patřičné
monitorování.

Dexmedetomidin se podobal midazolamu (poměr 1,07; 95% CI 0,971; 1,176) a propofolu (poměr
1,00; 95% CI 0,922; 1,075) v čase cílového rozmezí sedace u převážně léčené populace, u které byla
potřebná prodloužená mírná až střední sedace (RASS 0 až -3) na JIP po dobu až 14 dnů, ve srovnání
s midazolamem zkrátil trvání mechanické ventilace a ve srovnání s midazolamem a propofolem zkrátil
dobu do extubace. Ve srovnání s propofolem i midazolamem byli pacienti snadněji probuzeni, lépe
spolupracovali a dokázali lépe vyjádřit, zda mají či nemají bolesti.
Pacienti léčení dexmedetomidinem měli častěji hypotenzi a bradykardii, ale méně často tachykardii ve
srovnání s pacienty léčenými midazolamem, a častěji tachykardii a srovnatelně hypotenzi jako pacienti
léčení propofolem. Ve srovnání s midazolamem se delirium měřené stupnicí CAM-ICU ve studii
snížilo a nežádoucí účinky související s deliriem byly u dexmedetomidinu ve srovnání s propofolem
nižší. Pacienti, u kterých bylo podávání ukončeno z důvodu nedostatečné sedace, byli převedeni buď
na propofol nebo midazolam. Riziko nedostatečné sedace bylo zvýšeno u pacientů s obtížnou sedací
standardní léčbou bezprostředně před změnou léčby.

Účinnost u pediatrických pacientů byla prokázána ve studii s kontrolovanou dávkou u dětí ve věku
měsíc až ≤ 17 let na JIP, většinou po operaci. Přibližně 50 % pacientů léčených dexmedetomidinem
nevyžadovalo záchrannou léčbu midazolamem během léčby s mediánem trvání 20,3 hodiny,
nepřesahující 24 hodin. Údaje o léčbě delší než 24 hodin nejsou k dispozici. Údaje u novorozenců
(28.-44. gestační týden) jsou velmi limitované a jsou omezené na nízké dávky (≤ 0,2 μg/kg/h) (viz
body