Amiodarone accord Farmakodynamické vlastnosti

Farmakoterapeutická skupina: kardiaka, antiarytmetikum, III. třída, ATC kód: C01BD
Mechanismus účinku
Amiodaron je diodinovaný benzofuranový derivát a je klasifikován jako antiarytmikum třídy III díky
své schopnosti zvýšit délku trvání srdečního akčního potenciálu jak u atriálních, tak i ventrikulárních
myocytů prostřednictvím bloku srdečních K+ kanálů (hlavně rychlé složky zpožděného usměrňovače
K+ proudu, IKr). Prodlužuje tedy refrakterní období akčního potenciálu, což vede k depresi ektopií a
opakovaným arytmiím a k prodloužení QTc intervalu na EKG. Kromě toho amiodaron také blokuje
srdeční Na+ proudy (efekt třídy I) a Ca2+ proudy (efekt třídy IV). Ta může vést ke zpomalení vedení v
sinoatriálních a atrioventrikulárních uzlinách.

Zdá se, že při dlouhodobém podávání amiodaron také inhibuje obchodování s iontovými kanály z
endoplazmatického retikula do plazmatické membrány srdečních myocytů a tyto účinky mohou
přispívat k srdečnímu elektrofyziologickému působení amiodaronu při chronickém podávání.

Farmakodynamické účinky
Amiodaron je nekompetitivní antagonista ß- i α-adrenoceptorů, a proto má hemodynamické účinky:
dilataci koronárních tepen a periferní vazodilataci vedoucí ke snížení systémového krevního tlaku.
Negativní inotropní, negativní chronotropní a negativní dromotropické účinky jsou zřejmě vyvolány ß-
adrenergními antagonistickými účinky vyvolanými amiodaronem.

Některé účinky amiodaronu jsou srovnatelné s hypotyreózou, což může být způsobeno inhibicí syntézy
hormonů štítné žlázy. Amiodaron je silný inhibitor jodothyronin-5 ́-monodeiodinázové aktivity (hlavní
enzym konvertující T4-T3). U potkanů bylo pozorováno zvýšení sérového hormonu stimulujícího
štítnou žlázu (TSH), tyroxinu (T4) a reverzního triiodothyroninu (rT3) a snížení sérového
trijodothyroninu (T3) v důsledku inhibice deiodinace T4 na T3. Tyto antityreoidní účinky amiodaronu
mohou přispívat k jeho elektrofyziologickým účinkům na srdce.

Hlavní metabolit N-desethylamiodaron má podobné účinky na elektrofyziologii srdce jako mateřská
sloučenina.

Klinická účinnost a bezpečnost
Bezpečnost a účinnost i.v. amiodaronu u pacientů se srdeční zástavou mimo nemocnici v důsledku
šokově rezistentní fibrilace komor byla hodnocena ve dvou dvojitě zaslepených studiích: ve studii
ARREST, která srovnávala amiodaron s placebem, a ve studii ALIVE, která srovnávala amiodaron s
lidokainem. Primárním cílovým parametrem obou studií byl počet pacientů, kteří přežili do přijetí do
nemocnice.

Ve studii ARREST bylo 504 pacientům se zástavou srdce mimo nemocnici v důsledku fibrilace komor
nebo pulsní komorovou tachykardií refrakterní na 3 nebo více šoků defibrilátorem a epinefrinem –
podáno buď 300 mg amiodaronu naředěného ve 20 ml 5% glukózy jako rychlá injekce do periferní žíly
(246 pacientů) nebo placebo (258 pacientů). Ze 197 pacientů (39 %), kteří přežili cestu do nemocnice,
amiodaron významně zvýšil šance na resuscitaci a hospitalizaci: 44 % ve skupině léčené amiodaronem
oproti 34 % ve skupině léčené placebem (p = 0,03). Po úpravě u dalších nezávislých prediktorů byl
upravený poměr přežití k hospitalizaci 1,6 (95 % interval spolehlivosti, 1,1 až 2,4; p = 0,02) ve skupině
léčené amiodaronem ve srovnání se skupinou léčenou placebem. Incidence hypotenze (59 % versus %, p = 0,04) a bradykardie (41 % versus 25 %, p = 0,004) byla častější u pacientů užívajících amiodaron
než u pacientů užívajících placebo.

Ve studii ALIVE bylo 347 pacientů – s fibrilací komor odolnou vůči třem defibrilačním šokům, s
intravenózním epinefrinem a dalším defibrilačním šokem nebo s opětovným výskytem fibrilace komor
po původně úspěšné defibrilaci, randomizováno k rychlému podání periferním žilním podáním
amiodaronu (5 mg/kg odhadované tělesné hmotnosti naředěné v 30 ml 5% glukózy) a lidokainu
odpovídajícího placebu nebo lidokainu (1,5 mg/kg v koncentraci 10 mg/ml) a amiodaron-odpovídající
placebo obsahující stejné ředidlo (polysorbát 80). Amiodaron významně zvýšil šance na resuscitaci a
přijetí do nemocnice: z 347 zařazených pacientů přežilo do hospitalizace 22,8 % ve skupině s
amiodaronem (41 pacientů ze 180) oproti 12 % ve skupině s lidokainem (20 pacientů ze 167), p = 0,009.
Po úpravě s ohledem na další faktory, které mohou ovlivnit pravděpodobnost přežití, byl upravený
poměr šancí na přežití k hospitalizaci 2,49 (95 % interval spolehlivosti 1,28 až 4,85; p = 0,007). Nebyly
žádné rozdíly mezi skupinou amiodaronu a lidokainu v poměru pacientů, kteří potřebovali léčbu
bradykardie atropinem nebo vasopresorickou léčbu dopaminem, nebo v poměru pacientů, kteří dostávali
otevřenou léčbu lidokainem. Podíl pacientů, u kterých došlo k asystolaci Po podání úvodního
studovaného léku došlo po defibrilačním šoku k významně vyššímu výskytu ve skupině s lidokainem
(28,9 %) než ve skupině s amiodaronem (18,4 %), p = 0,04.

Pediatrická populace
Nebyly provedeny žádné kontrolované pediatrické studie.

V publikovaných studiích byla bezpečnost amiodaronu hodnocena u 1118 dětských pacientů s různými
arytmiemi. V pediatrických klinických studiích byly použity následující dávky:

Perorálně
- Úvodní dávka: 10 až 20 mg/kg/den po dobu 7 až 10 dní (nebo 500 mg/m2/den, pokud je vyjádřeno
na čtverečný metr)
- Udržovací dávka: má být použita minimální účinná dávka; podle individuální odpovědi se může
pohybovat mezi 5 až 10 mg/kg/den (nebo 250 mg/m2/den, pokud je vyjádřeno na metr čtverečný)

Intravenózní podání
- Úvodní dávka: 5 mg/kg tělesné hmotnosti po dobu 20 minut až 2 hodin
- Udržovací dávka: 10 až 15 mg/kg/den od několika hodin po několik dní

V případě potřeby může být perorální léčba zahájena souběžně obvyklou nasycovací dávkou.