Mifegyne Poločas rozpadu, Farmakokinetické vlastnosti

Absorpce
Po perorálním podání jedné dávky 600 mg je mifepriston rychle vstřebáván. Vrcholové koncentrace
1,98 mg/l je dosaženo po 1,3 hodinách (průměr 10 subjektů).
11
Po perorálním podání nízkých dávek mifepristonu (20 mg) dosahuje absolutní biodostupnost 69 %.

Distribuce
U plazmatického mifepristonu je 98 % vazba na plazmatické proteiny: albumin a hlavně alfa-1-kyselý
glykoprotein (AAG), na který je vazba saturovatelná. Vzhledem k této specifické vazbě jsou distribuční
objem a plazmatická clearance mifepristonu nepřímo úměrné plazmatické koncentraci AAG.

Biotransformace
Primárními metabolickými cestami jaterního oxidačního metabolizmu jsou N-demethylace a terminální
hydroxylace 17-propinylového řetězce.

Eliminace
Dávková odpověď je nelineární. Po distribuční fázi je eliminace nejprve pomalá, koncentrace se snižuje
o polovinu mezi asi 12 a 72 hodinami, a pak je rychlejší, s eliminačním poločasem 18 hodin. Podle
radioreceptorové analýzy je terminální poločas kratší než 90 hodin a zahrnuje všechny metabolity
mifepristonu, které jsou schopné vazby na progesteronové receptory.

Mifepriston se vylučuje převážně stolicí. Po podání 600 mg značené dávky je 10 % celkové radioaktivity
vylučováno v moči a 90 % ve stolici.

Charakteristiky ve zvláštních skupinách subjektů či pacientek
Porucha funkce jater
Byla provedena studie na 8 ženách se středně těžkou poruchou funkce jater a 8 ženách s normální
funkcí jater, kterým byla podána jednorázová perorální dávka 200 mg mifepristonu, za účelem
zhodnocení farmakokinetiky mifepristonu a jeho metabolitů (N-demetylovaný metabolit,
hydroxylovaný metabolit a di-demetylovaný metabolit). Celková Cmax mifepristonu a jeho
metabolitů byla u pacientek se středně těžkou poruchou funkce jater snížena na polovinu ve srovnání
s ženami s normální funkcí jater. Podobně byla celková AUC∞ snížena o 43 % a 50 % pro mifepriston
a N-demetylovaný metabolit u pacientek se středně těžkou poruchou funkce jater ve srovnání s
ženami s normální funkcí jater. Toto snížení expozice mohlo být způsobeno snížením absorpce
a/nebo vazby na proteiny. Z klinického hlediska to však s největší pravděpodobností není relevantní,
protože hodnocení nevázaných frakcí mifepristonu a jeho metabolitů (0,2 až 6 %) nebylo možné
provést s dostatečnou přesností umožňující rozlišit jakékoli významné rozdíly mezi oběma skupinami.
Vzhledem k výše uvedenému jsou klinické důsledky podání 200 mg mifepristonu u pacientky se
středně těžkou poruchou funkce jater neznámé.