Erlotinib zentiva Pro děti, pediatrická populace

Bezpečnost a účinnost erlotinibu u pacientů do 18 let nebyla dosud ve schválených indikacích
stanovena. Přípravek Erlotinib Zentiva se nedoporučuje podávat pediatrickým pacientům.

Kuřáci
Ukázalo se, že kouření cigaret snižuje expozici erlotinibu o 50–60 %. Maximální tolerovaná dávka
přípravku Erlotinib Zentiva u pacientů s nemalobuněčným karcinomem plic (NSCLC), kteří v
současné době kouří cigarety, byla 300 mg. Nebyla prokázána zvýšená účinnost dávky 300 mg ve
druhé linii léčby po selhání chemoterapie ve srovnání s doporučenou dávkou 150 mg u nemocných,
kteří nadále kouří cigarety. Údaje vztahující se k bezpečnosti byly srovnatelné u dávek 300 mg i mg; avšak u pacientů, kteří dostávali vyšší dávku erlotinibu, došlo ke zvýšení výskytu vyrážky,
intersticiálního plicního onemocnění a průjmu. Stávajícím kuřákům proto má být doporučeno, aby
přestali kouřit (viz body 4.4, 4.5, 5.1 a 5.2).

4.3 Kontraindikace

Hypersenzitivita na erlotinib nebo na kteroukoli pomocnou látku uvedenou v bodě 6.1.

4.4 Zvláštní upozornění a opatření pro použití

Stanovení stavu mutace EGFR
Je důležité, aby stav mutace EGFR u pacienta byl stanoven při zvažování léčby erlotinibem v první
linii léčby nebo v udržovací léčbě u lokálně pokročilého nebo metastazujícího nemalobuněčného
karcinomu plic (NSCLC). Dobře validovaný, robustní, spolehlivý a citlivý test s předem stanovenou
prahovou hodnotou pozitivity a s prokázaným použitím pro určení stavu mutace EGFR pomocí
nádorové DNA získané ze vzorku tkáně nebo volně cirkulující DNA (cfDNA) získané ze vzorku krve
(plazma) má být proveden v souladu s místními medicínskými postupy.

Pokud je použit test na bázi plazmy (cfDNA) a výsledek je negativní pro aktivační mutace, je třeba
provést test z tkáně kdekoliv je to možné z důvodu možného falešně negativního výsledku z testu
na bázi plazmy.



Kuřáci
Kuřákům je třeba doporučit, aby přerušili kouření, protože u kuřáků jsou plazmatické koncentrace
erlotinibu nižší než u nekuřáků. Toto snížení je pravděpodobně klinicky významné (viz body 4.2, 4.5,
5.1 a 5.2).

Intersticiální plicní onemocnění
Případy podobné intersticiálnímu plicnímu onemocnění (interstitial lung disease, ILD), včetně
fatálních případů, byly ojediněle hlášeny u pacientů užívajících erlotinib k léčbě nemalobuněčného
karcinomu plic (NSCLC), karcinomu pankreatu nebo u jiných solidních nádorů. V pivotní studii
BR.21 u NSCLC byla incidence intersticiálního plicního onemocnění (0,8 %) u skupiny léčené
erlotinibem stejná jako u skupiny, jíž bylo podáváno placebo. V metaanalýze randomizované
kontrolované klinické studie nemalobuněčného karcinomu plic (studie po vyloučení studií fáze I a
jednoramenné fáze II kvůli nedostatku kontrolních skupin) byla incidence případů podobných
intersticiálnímu plicnímu onemocnění u pacientů léčených erlotinibem 0,9 % v porovnání s 0,4 %
pacientů v kontrolním rameni. Ve studii karcinomu pankreatu, kdy byl podáván gemcitabin, byla u
skupiny léčené erlotinibem a gemcitabinem incidence příhod podobných intersticiálnímu plicnímu
onemocnění 2,5 %, ve srovnání s 0,4 % u skupiny, které bylo podáváno placebo a gemcitabin. U
pacientů s podezřením na příhody podobné intersticiálnímu plicnímu onemocnění byly hlášeny
diagnózy zahrnující pneumonitidu, radiační pneumonitidu, hypersenzitivní pneumonitidu,
intersticiální pneumonii, intersticiální plicní onemocnění, obliterující bronchiolitidu, plicní fibrózu,
syndrom akutní respirační tísně (ARDS), alveolitidu a infiltraci plic. Příznaky se objevily po několika
dnech až měsících po zahájení léčby erlotinibem. Časté byly doprovodné faktory přispívající ke
zhoršení stavu onemocnění, jako současná nebo v předchozí době probíhající chemoterapie, předchozí
radioterapie, preexistující parenchymatózní onemocnění plic, metastazující onemocnění plic nebo
plicní infekce. Vyšší výskyt závažného intersticiálního plicního onemocnění (přibližně 5 % s
mortalitou 1,5 %) je zaznamenán u pacientů ve studiích provedených v Japonsku.

Pacienti, u nichž došlo k akutnímu výskytu nových a/nebo progresivních nevysvětlených plicních
symptomů jako např. dyspnoe, kašel a horečka, má být terapie erlotinibem přerušena až do
vyhodnocení diagnózy. Pacienti léčeni současně erlotinibem a gemcitabinem mají být pečlivě
sledováni z důvodu možnosti rozvoje toxicity připomínající intersticiální plicní onemocnění. Pokud
je diagnostikováno intersticiální plicní onemocnění, je třeba podávání erlotinibu přerušit a zahájit
potřebnou léčbu (viz bod 4.8).

Průjem, dehydratace, elektrolytová nerovnováha a renální selhání
Přibližně u 50 % pacientů užívajících erlotinib se vyskytl průjem (včetně velmi vzácných případů,
které končily úmrtím), který by ve středně těžké až těžké formě měl být léčen např.
loperamidem. V některých případech může být nutné snížit dávkování. V klinických studiích se dávky
snižovaly postupně v krocích po 50 mg. Snižování dávek v krocích po 25 mg nebylo studováno. V
případě těžkého nebo přetrvávajícího průjmu, nauzey, anorexie nebo zvracení spojeného s
dehydratací, má být terapie erlotinibem přerušena a k léčbě dehydratace je třeba provést odpovídající
opatření (viz bod 4.8). Byly zaznamenány vzácné případy výskytu hypokalemie a renálního selhání
(včetně fatálního). V některých případech se jednalo o následek těžké dehydratace při průjmu,
zvracení a/nebo anorexii, jiné souvisely se souběžnou chemoterapií. V těžších nebo přetrvávajících
případech průjmu, nebo v případech vedoucích k dehydrataci, zejména u pacientů s vyšším počtem
rizikových faktorů (obzvlášť konkomitantní chemoterapie a další medikace, symptomy nebo
onemocnění, nebo jiné predispozice včetně pokročilého věku), má být podávání erlotinibu přerušeno,
a mají být přijata odpovídající opatření k intenzivní intravenózní rehydrataci pacientů. Kromě toho
mají být u pacientů s rizikem dehydratace sledovány funkce ledvin a sérové elektrolyty včetně
koncentrací draslíku.

Hepatoxicita
Během užívání erlotinibu byly hlášeny závažné případy lékového poškození jater (drug induced
liver injury, DILI), včetně hepatitidy, akutní hepatitidy a jaterního selhání (včetně fatálního).
Mezi rizikové faktory může patřit již existující jaterní onemocnění nebo souběžná hepatotoxická
léčba. Během léčby erlotinibem se doporučuje pravidelné testování jaterních funkcí. U pacientů


s již existující poruchou funkce jater nebo žlučovou obstrukcí má být četnost sledování jaterních
funkcí zvýšena. U pacientů, kteří hlásí příznaky, které mohou naznačovat poškození jater, musí
být okamžitě provedeno klinické zhodnocení a měření jaterních funkčních testů. Při těžkých
změnách jaterních funkcí je nutno podávání erlotinibu přerušit (viz bod 4.8). Podávání erlotinibu
se pacientům s těžkou jaterní dysfunkcí nedoporučuje.

Perforace gastrointestinálního traktu
U pacientů, kterým je podáván erlotinib, je zvýšené riziko vzniku perforace gastrointestinálního
traktu, které bylo pozorováno méně často (včetně několika případů, které končily úmrtím). Zvýšené
riziko je u pacientů, kteří současně dostávají antiangiogenní léčivé přípravky, kortikosteroidy,
nesteroidní protizánětlivé léčivé přípravky a/nebo chemoterapii s taxany, nebo kteří mají anamnézu
peptického vředu nebo divertikulózy. U pacientů, u kterých dojde k perforaci gastrointestinálního
traktu, má být podávání erlotinibu trvale ukončeno (viz bod 4.8).

Bulózní a exfoliativní poruchy kůže
Byly hlášeny bulózní, puchýřnaté nebo exfoliativní kožní změny, včetně vzácných případů podezření
na Stevensův-Johnsonův syndrom / toxickou epidermální nekrolýzu, které v některých případech
byly fatální (viz bod 4.8). U pacientů, u kterých se rozvinou těžké bulózní, puchýřnaté nebo
exfoliativní změny, má být léčba erlotinibem přerušena nebo ukončena. Pacienti s bulózními a
exfoliativními poruchami kůže mají podstoupit vyšetření na kožní infekce a následné léčení dle
místních doporučení.

Poruchy oka
Pacienti se známkami a symptomy vzbuzujícími podezření na keratitidu, jako jsou akutní nebo
zhoršující se: zánět oka, slzení, citlivost na světlo, rozmazané vidění, bolest a/nebo zarudnutí oka, mají
být neodkladně odesláni k oftalmologovi. Pokud je potvrzena diagnóza ulcerózní keratitidy, má být
léčba erlotinibem přerušena nebo ukončena. Pokud je diagnostikována keratitida, má být pečlivě
zvážen prospěch a rizika pokračující léčby. U pacientů s anamnézou keratitidy, ulcerózní keratitidy
nebo těžké suchosti očí má být erlotinib používán s opatrností. Rizikovým faktorem keratitidy a
ulcerace je rovněž používání kontaktních čoček. Při podávání erlotinibu byly hlášeny velmi vzácné
případy perforace nebo ulcerace rohovky (viz bod 4.8).

Interakce s jinými léčivými přípravky
Silné induktory CYP3A4 mohou snižovat účinnost erlotinibu, zatímco silné inhibitory CYP3Amohou navodit jeho zvýšenou toxicitu. Je třeba se vyvarovat současné léčby látkami tohoto typu
(viz bod 4.5).

Jiné formy interakcí
Pro erlotinib je charakteristická snížená rozpustnost při pH vyšším než 5. Léčivé přípravky, které
ovlivňují pH v horní části trávicího traktu, jako jsou inhibitory protonové pumpy, H2 antagonisté a
antacida, mohou ovlivnit rozpustnost erlotinibu a tím jeho biologickou dostupnost. Není
pravděpodobné, že by zvýšení dávky erlotinibu při současném podávání takových léků mohlo
kompenzovat ztrátu expozice. Kombinace erlotinibu s inhibitory protonové pumpy se nemá používat.
Dopady současného podávání erlotinibu s H2 antagonisty a antacidy nejsou známy, snížení biologické
dostupnosti je však pravděpodobné. Tyto kombinace by se proto neměly používat (viz bod 4.5). Pokud
je použití antacid během léčby erlotinibem považováno za nezbytné, antacida se mají podávat
nejméně 4 hodiny před nebo 2 hodiny po podání denní dávky erlotinibu.

Pomocné látky
Tablety obsahují monohydrát laktosy. Pacienti se vzácnými dědičnými problémy s intolerancí
galaktosy, úplným nedostatkem laktázy nebo malabsorpcí glukosy a galaktosy nemají tento přípravek
užívat.

Tento léčivý přípravek obsahuje méně než 1 mmol (23 mg) sodíku v jedné tabletě, to znamená, že je
v podstatě „bez sodíku“.