Kyslík medicinální plynný sol
Dávkování
Koncentraci, průtok a délku léčby stanoví lékař podle stavu a charakteru individuálního onemocnění.
Hypoxémie je stav, kdy je parciální tlak kyslíku v arteriální krvi (PaO2) nižší než 10 kPa (<70 mmHg).
Tlak kyslíku 8 kPa (55/60 mmHg) povede k respirační insuficienci.
Hypoxémie se léčí obohacením vzduchu inhalovaného pacientem o další kyslík. Rozhodnutí o aplikaci
kyslíkové terapie závisí na stupni hypoxémie a na individuální toleranci pacienta.
V každém případě je cílem kyslíkové terapie udržet hodnoty PaO2 >60 mmHg (7,96 kPa) nebo
saturaci kyslíkem v arteriální krvi >90 %.
Pokud je kyslík podáván naředěný dalším plynem, kyslíková koncentrace ve vdechovaném vzduchu
(FiO2) musí dosahovat nejméně 21 %.
Kyslíková terapie při normálním tlaku (normobarická oxygenoterapie):
Podávání kyslíku je nutno provádět se zvýšenou opatrností. Dávku je nutno upravit podle
individuálních potřeb pacienta, tlak kyslíku by měl setrvat nad 8,0 kPa (nebo 60 mmHg), a saturace
hemoglobinu kyslíkem by měla být >90 %. Nutné je pravidelné monitorování arteriálního tlaku
kyslíku (PaO2) nebo pulsní oxymetrie (arteriální saturace kyslíkem (SpO2)) a klinických známek.
Cílem je vždy použít u konkrétního pacienta nejnižší účinnou koncentraci kyslíku ve vdechovaném
vzduchu, tj. nejnižší dávku schopnou udržet tlak 8 kPa (60 mmHg)/saturaci >90 %. Vyšší koncentrace
by se měly podávat co nejkratší dobu při soustavném sledování hodnot krevních plynů.
Kyslík lze podávat bezpečně v následujících koncentracích s uvedenými dobami podávání:
Do 100 % méně než 6 hodin
60-70 % 24 hodin
40-50 % v průběhu dalších 24 hodin
Kyslík je potenciálně toxický po dvou dnech podávání v koncentracích přesahujících 40 %.
Na novorozené děti se tyto směrnice nevztahují, protože retrolentální fibroplazie se u nich objevuje při
mnohem nižších koncentracích FiO2. K zajištění dostatečné hladiny kyslíku vhodné pro novorozence
je nutno zjistit nejnižší účinné koncentrace.
• Spontánně dýchající pacienti:
Účinná koncentrace kyslíku je nejméně 24 %. Za běžných okolností je k zajištění terapeutické
koncentrace v bezpečných mezích podáván minimálně 30% kyslík.
Terapie vysokými koncentracemi kyslíku (>60 %) je indikována pro krátká období v případě
závažného astmatického záchvatu, plicního trombembolizmu, pneumonie, intersticiální plicní fibrózy
atd.
Nízká koncentrace kyslíku je indikována k léčbě pacientů s chronickou respirační insuficiencí
způsobenou chronickou obstrukcí dýchacích cest nebo z jiných příčin. Koncentrace kyslíku nesmí být
vyšší než 28 % ; pro některé pacienty může být příliš vysoká i koncentrace 24 %.
Lze podávat i vyšší koncentrace kyslíku (v některých případech až 100 %); u většiny zařízení je však
velmi obtížné dosáhnout koncentrací >60 % (80 % u dětí).
Dávka by se měla upravit podle individuálních potřeb pacienta, a to při průtoku v rozsahu 1 až 10 litrů
plynu za minutu.
• Pacienti s chronickou respirační insuficiencí:
Kyslík je nutno podávat při průtoku 0,5–2 l/min, a dále by se hodnoty průtoku měly upravit podle
naměřených hodnot krevních plynů. Účinná koncentrace kyslíku se udržuje pod 28 % a někdy i méně
než 24 % u pacientů trpících dýchacími poruchami, kteří potřebují ke stimulaci dýchání hypoxii.
• Chronická respirační insuficience způsobená chronickou obstrukční plicní nemocí (CHOPN) nebo
jinými stavy:
Léčba se upraví podle naměřených hodnot krevních plynů. Parciální tlak kyslíku v arteriální krvi
(PaO2) by měl být >60 mmHg (7,96 kPa) a saturace arteriální krve kyslíkem 90 %.
Nejběžnější rychlost podání činí 1–3 litry/min po dobu 15–24 hodin/den, do níž spadá také tzv.
paradoxní (REM) spánek (denní doba nejcitlivější na hypoxémii). Během stabilní fáze onemocnění je
třeba sledovat koncentrace CO2 dvakrát za každé 3–4 týdny nebo třikrát měsíčně, protože se tyto
koncentrace mohou během podávání kyslíku zvýšit (hyperkapnie).
• Pacienti s akutní respirační insuficiencí:
Kyslík je nutno podávat při průtoku 0,5–15 l/min a dále by se hodnoty průtoku měly upravit podle
naměřených hodnot krevních plynů. V akutním případě je u pacientů se závažnými respiračními
poruchami nutno podávat podstatně vyšší dávky (až 60 l/min).
• Pacienti závislí na mechanické ventilaci:
Pokud je kyslík smíchán s jiným plyny, nesmí kyslíková frakce ve vdechované plynné směsi (FiO2)
klesnout pod 21 %. V praxi se většinou používá dolní limit 30 %. V případě potřeby lze koncentraci
vdechované kyslíkové frakce zvýšit na 100 %.
• Pediatrická populace:
Novorozenci:
U novorozenců lze ve výjimečných případech podávat koncentrace do 100 %; při léčbě je však nutné
soustavné monitorování. K zajištění dostatečné hladiny kyslíku je nutno zjistit nejnižší účinné
koncentrace. Obecně platí, že je nutno se vyhnout koncentracím kyslíku nad 40 % v inhalovaném
vzduchu vzhledem k možnému riziku poškození zraku (retinopatie) nebo plicního kolapsu. Tlak
kyslíku v arteriální krvi je nutno soustavně sledovat a udržovat pod hranicí 13,3 kPa (100 mmHg). Je
nutno zabránit výkyvům v saturaci kyslíkem. Zamezením významnějšího kolísání dodávky kyslíku je
možné snížit riziko poškození očí. (Viz také bod 4.4.)
• Cluster headache:
V případě cluster headache se podává utěsněnou obličejovou maskou 100% kyslík o průtoku 7 l/min
po dobu 15 minut. Léčba by měla být zahájena, pokud možno v nejranějším stadiu záchvatu.
Hyperbarická oxygenoterapie:
Dávkování a tlak je nutno vždy upravit podle klinického stavu pacienta a léčbu lze poskytnout
pouze na základě doporučení lékařem. Nicméně dále jsou uvedena určitá doporučení vyplývající
ze současných poznatků.
Hyperbarická oxygenoterapie se provádí při tlacích přesahujících 1 atmosféru (1,013 baru), v rozmezí
1,4 až 3,0 atm (obvykle mezi 2–3 atmosférami). Hyperbarický kyslík se podává ve speciální
přetlakové komoře. Tuto terapii kyslíkem pod vysokým tlakem lze také poskytovat za použití utěsněné
obličejové masky s krytem hlavy, nebo prostřednictvím tracheální trubice.
Každý léčebný výkon trvá 45–300 minut, podle konkrétní indikace.
Akutní hyperbarická oxygenoterapie může někdy trvat jeden či dva léčebné výkony, terapie při
chronických potížích však může vyžadovat 30 i více léčebných výkonů. V případě potřeby lze léčebný
výkon opakovat dvakrát až třikrát denně.
• Otrava oxidem uhelnatým:
Kyslík je nutno podávat ve vysokých koncentracích (100 %) co nejdříve poté, kdy došlo k otravě
oxidem uhelnatým, a to do doby, dokud koncentrace karboxyhemoglobinu neklesnou pod nebezpečné
hodnoty (kolem 5 %). Hyperbarický kyslík (od 3 atm) je indikován u pacientů s akutní otravou CO
nebo po expozici trvající 24 hodin. Kromě toho je hyperbarická oxygenoterapie odůvodněná u
těhotných pacientek, při ztrátě vědomí nebo v případech vyšší koncentrace karboxyhemoglobinu. Mezi
četnějšími hyperbarickými inhalacemi nepodávejte normobarický kyslík – mohla by se zvýšit jeho
toxicita. Hyperbarický kyslík je zřejmě také vhodný při opožděné léčbě otravy CO pomocí
opakovaných inhalací kyslíku v nízkých dávkách.
• Pacienti s kesonovou nemocí:
Doporučuje se rychlá terapie při 2,8 atmosfér, kterou lze v případě přetrvávání příznaků až desetkrát
opakovat.
• Pacienti se vzduchovou embolií:
V tomto případě se dávka upraví podle klinického stavu pacienta a hodnot krevních plynů. Cílové
hodnoty: PaO2 >8 kPa nebo 60 mmHg, saturace hemoglobinu >90 %.
• Pacienti s osteoradionekrózou:
Hyperbarická oxygenoterapie v případech škodlivého ozáření obvykle sestává z léčebného výkonu
trvajícího 90–120 minut denně při 2,0–2,5 atm po dobu asi 40 dní.
• Pacienti s klostridiovou myonekrózou:
Během prvních 24 hodin se doporučuje inhalace při 3,0 atmosférách v délce 90 minut, a poté dvakrát
denně po dobu 4–5 dní, dokud se stav pacienta klinicky nezlepší.
Způsob podání
Normobarická oxygenoterapie
Kyslík je podáván ve vdechovaném vzduchu, přednostně pomocí speciálního zařízení (např. nosní
katétr nebo obličejová maska). Tímto zařízením je kyslík podáván s inhalovaným vzduchem. Plyn i
veškerý přebytečný kyslík následně z těla pacienta odchází ve vydechovaném vzduchu a mísí se
s okolním vzduchem (systém „bez zpětného vdechování“). Při anestézii se často používají speciální
zařízení se systémem návratu vzduchu nebo recyklace, kdy se vydechnutý vzduch vrací do oběhu a
může být znovu vdechnut (systém „se zpětným vdechováním“).
Pokud pacient nemůže dýchat samostatně, lze poskytnout podpůrné umělé dýchání.
Dále lze kyslík podávat injekčně přímo do krevního řečiště za použití tzv. oxygenátorů. Použití
přístrojů zajišťujících mimotělní výměnu plynů usnadňuje okysličení a dekarboxylaci bez újmy
spojené s agresivními postupy mechanické ventilace. Oxygenátor, fungující jako umělá plíce,
umožňuje lepší přenos kyslíku, a hladiny krevních plynů se tudíž udrží v klinicky přijatelném rozsahu.
Po obnovení plicní funkce je mimotělní oběh krve a plynu postupně snižován a nakonec zastaven.
Tento postup se uplatňuje například v kardiochirurgii, kde se využívá systém kardiopulmonálního
bypassu, a také v dalších situacích vyžadujících mimotělní oběh, včetně akutního respiračního selhání.
Hyperbarická oxygenoterapie
Hyperbarická oxygenoterapie je aplikována ve speciálně zkonstruované přetlakové komoře, kde lze
zvýšit okolní tlak až na trojnásobek atmosférického tlaku. Pro hyperbarickou oxygenterapii lze také
použít utěsněnou obličejovou masku s krytem hlavy, nebo tracheální trubici.