Moxifloxacin olikla

Absorpce a biologická dostupnost
Po podání jednotlivé dávky 400 mg moxifloxacinu během infuze trvající jednu hodinu byla na konci
infuze zjištěna nejvyšší plazmatická koncentrace přibližně 4,1 mg/l, tato koncentrace je přibližně o % vyšší oproti hodnotě zjištěné po perorálním podání (3,1 mg/l). AUC po intravenózním podání
dosahuje hodnoty přibližně 39 mg.h/l, tato hodnota je jen o málo vyšší než hodnota pozorovaná po
perorálním podání (35 mg.h/l), což je v souladu s biologickou dostupností, která je přibližně 91 %.

Úprava dávky intravenózně podávaného moxifloxacinu není nutná vzhledem k věku a pohlaví
pacienta.

Farmakokinetika je lineární při perorálním podání jedné dávky v rozsahu 50–1 200 mg, při
jednorázovém intravenózním podání dávky až do výše 600 mg a při podávání dávky 600 mg jednou
denně po dobu 10 dní.

Distribuce
Moxifloxacin se velmi rychle distribuuje do extravaskulárního prostoru. Po podání dávky 400 mg je
distribuční objem v rovnovážném stavu (Vss) asi 2 l/kg. Experimenty in vitro a ex vivo ukázaly vazbu
na proteiny dosahující přibližně 40–42 % nezávisle na koncentraci léčivého přípravku. Moxifloxacin
se váže převážně na sérový albumin.

Nejvyšší koncentrace 5,4 mg/kg a 20,7 mg/kg (geometrický průměr) byly zjištěny v čase 2,2 hodiny
po perorálním podání dávky v bronchiální sliznici a v tekutině epiteliální výstelky. Odpovídající
maximální koncentrace v alveolárních makrofázích dosáhla hodnoty 56,7 mg/kg. V tekutině puchýře
byla po 10 hodinách po intravenózním podání zjištěna koncentrace 1,75 mg/l. Po podání intravenózní
dávky byl v intersticiální tekutině zjištěn podobný koncentračně časový profil nevázané látky jako
v plazmě, nejvyšší koncentrace nevázané látky 1,0 mg/ml (geometrický průměr) byla zjištěna přibližně
v čase 1,8 hodiny po podání intravenózní dávky.

Biotransformace
Moxifloxacin prochází fází II biotransformace a je vylučován renálními (přibližně 40 %) a
žlučovými/fekálními (přibližně 60 %) cestami v nezměněné podobě a dále také jako thiosloučenina
(M1) a glukuronid (M2). M1 a M2 jsou jediné metabolity významné u lidí, oba jsou mikrobiologicky
neaktivní.

V klinických studiích fáze I a ve studiích in vitro nebyly pozorovány žádné farmakokinetické
interakce s ostatními léky procházejícími fází I biotransformace, včetně enzymů cytochromu P-450.
Nejsou tu známky oxidačního metabolismu.

Eliminace
Moxifloxacin je eliminován z plazmy s průměrným terminálním poločasem přibližně 12 hodin.
Průměrná zjevná celková tělesná clearance po dávce 400 mg se pohybuje v rozmezí 179–246 ml/min.
Po dávce 400 mg se vylučovalo močí přibližně 22 % moxifloxacinu a stolicí přibližně 26 %, celkově
asi 96 % léčivého přípravku podaného intravenózně. Renální clearance činí asi 24–53 ml/min, což
svědčí pro částečnou tubulární reabsorpci léku v ledvinách. Současné podávání moxifloxacinu
s ranitidinem nebo probenecidem nemá vliv na renální clearance moxifloxacinu.

Porucha funkce ledvin
Farmakokinetika moxifloxacinu se významně nemění u pacientů s renální poruchou (včetně clearance
kreatininu > 20 ml/min/1,73 m2). Při zhoršení renální funkce se až 2,5× zvyšuje koncentrace
metabolitu M2 (glukuronidu) (s clearance kreatininu od < 30 ml/min/1,73 m2).

Porucha funkce jater
Na základě farmakokinetických studií dosud provedených u pacientů s poruchou funkce jater
(Childova-Pughova třída A, B) není možné určit, jestli existují rozdíly ve srovnání se zdravými
dobrovolníky. Porucha funkce jater byla spojena se zvýšenou expozicí metabolitu M1 v plazmě,

zatímco expozice samotnému léku byla srovnatelná s expozicí u zdravých dobrovolníků. V klinické
praxi nejsou dostatečné zkušenosti s používáním moxifloxacinu u pacientů s poruchou funkce jater.