Moxifloxacin kabi
Absorpce a biologická dostupnost
Po podání jednotlivé dávky 400 mg moxifloxacinu během intravenózní infuze trvající 1 hodinu byla na
konci infuze pozorována nejvyšší plazmatická koncentrace přibližně 4,1 mg/l, tato hodnota koncentrace
je přibližně o 26 % vyšší oproti hodnotě zjištěné po perorálním podání (3,1 mg/l). AUC po
intravenózním podání dosahuje hodnoty přibližně 39 mg.h/l, tato hodnota je jen o málo vyšší než
hodnota pozorovaná po perorálním podání (35 mg.h/l), to je v souladu s absolutní biologickou
dostupností, která je přibližně 91 %.
Při intravenózním podání moxifloxacinu není u pacientů nutná úprava dávky podle věku a pohlaví
pacienta.
Farmakokinetika je lineární při perorálním podání jedné dávky v rozsahu 50-1200 mg, při jednorázovém
intravenózním podání dávky až do výše 600 mg a při podávání dávky do 600 mg jednou denně po dobu
10 dní.
Distribuce
Moxifloxacin se rychle distribuuje do extravaskulárního prostoru. Distribuční objem v ustáleném stavu
(Vss) je přibližně 2 l/kg. In vitro a ex vivo experimenty ukázaly, že dochází k vazbě na proteiny přibližně
v 40-42 %, a to nezávisle na koncentraci léku. Moxifloxacin se váže převážně na sérový albumin.
Maximální koncentrace 5,4 mg/kg a 20,7 mg/kg (geometrický průměr) byly zjištěné za 2,2 hodiny po
perorálním podání dávky v bronchiální sliznici a tekutině epiteliální výstelky. Odpovídající maximální
koncentrace v alveolárních makrofázích dosáhla hodnoty 56,7 mg/kg. V tekutině puchýře byla za
10 hodin po intravenózním podání zjištěna koncentrace 1,75 mg/l. Po podání intravenózní dávky byl v
intersticiální tekutině zjištěn podobný koncentračně časový profil nevázané látky jako v plazmě,
nejvyšší koncentrace nevázané látky 1,0 mg/ml (geometrický průměr) byla zjištěna přibližně v čase
1,8 hodiny po podání intravenózní dávky.
Biotransformace
Moxifloxacin prochází fází II biotransformace a je vylučován renálními (přibližně 40 %) a
žlučovými/fekálními (přibližně 60 %) cestami v nezměněné podobě a rovněž ve formě thiosloučeniny
(M1) a glukuronidu (M2). M1 a M2 jsou jedinými relevantními metabolity u člověka, oba jsou
mikrobiologicky neaktivní.
V klinických studiích fáze I a v in vitro studiích nebyly pozorovány žádné farmakokinetické interakce
s jinými léky procházejícími fází I biotransformace, které se účastní enzymy cytochromu P-450. Nebyly
pozorovány známky oxidativního metabolismu.
Eliminace
Moxifloxacin je eliminován z plazmy s průměrným terminálním poločasem přibližně 12 hodin.
Průměrná zjevná celková tělesná clearance po 400mg dávce je v rozmezí 179 až 246 ml/min. Po podání
dávky 400 mg intravenózní infuzí se vylučovalo v nezměněné podobě močí přibližně 22 % látky a stolicí
přibližně 26 % látky. Po intravenózním podání léku se celkově vyloučilo přibližně 98 % podané dávky
(ve formě látky v nezměněné podobě a metabolitů). Renální clearance činila přibližně 24-53 ml/min,
což svědčí pro částečnou tubulární reabsorpci léku v ledvinách. Současné podání moxifloxacinu s
ranitidinem nebo probenecidem nemělo vliv na renální clearance mateřské látky.
Porucha funkce ledvin
Farmakokinetické vlastnosti moxifloxacinu se významně nemění u pacientů s poruchou funkce ledvin
(včetně clearance kreatininu > 20 ml/min/1,73m2). Při zhoršení renální funkce se až 2,5x zvyšuje
koncentrace metabolitu M2 (glukuronidu) (s clearance kreatininu < 30 ml/min/1,73m2).
Porucha funkce jater
Na základě farmakokinetických studií dosud provedených u pacientů se selháním jater (Child-Pughovo
skóre A, B) není možné určit, zda existují nějaké rozdíly ve srovnání se zdravými dobrovolníky. Porucha
funkce jater byla spojena s vyšší expozicí M1 v plazmě, zatímco expozice mateřské látce byla
srovnatelná s expozicí u zdravých dobrovolníků. V klinické praxi nejsou dostatečné zkušenosti s
používáním moxifloxacinu u pacientů s poruchou funkce jater.