Topilex

Farmakoterapeutická skupina: jiná antiepileptika, antimigrenika, ATC kód: N03AX
Mechanismus účinku
Topiramát je klasifikován jako monosacharid substituovaný sulfamátem. Přesný mechanismus,
jakým topiramát dosahuje antikonvulzivního účinku a účinku v profylaxi migrény, není znám.
V elektrofyziologických a biochemických studiích na tkáňových kulturách neuronů byly
identifikovány tři vlastnosti, které mohou přispívat k antiepileptickému účinku topiramátu.

Akční potenciály opakovaně získané dlouhodobou depolarizací neuronů byly topiramátem
blokovány v závislosti na čase, což by mohlo svědčit o blokádě sodíkového kanálu v závislosti na
jeho stavu. Topiramát dále zvyšuje frekvenci, ve které γ -aminobutyrát (GABA) aktivuje GABAA
receptory, a zvyšuje tak schopnost GABA indukovat vstup chloridových iontů do neuronů. Toto
zjištění ukazuje na potenciaci aktivity tohoto inhibičního neurotransmiteru topiramátem.

Tento účinek nebyl blokován flumazenilem, antagonistou benzodiazepinu, po podání topiramátu
nedocházelo k prodloužení doby otevření kanálu, což odlišuje topiramát od barbiturátů, které
modulují GABAA receptory.

Vzhledem k výrazné odlišnosti antiepileptického profilu topiramátu a benzodiazepinů je topiramát
schopen modulovat subtyp GABAA receptoru necitlivého k benzodiazepinům. Topiramát
antagonizuje schopnost kainátu aktivovat subtyp kainát/AMPA (kyselina α-amino-3-hydroxy-5-
methylisoxazol-4-propionová) excitačního glutamátového receptoru, nemá však žádný zjevný
účinek na aktivituN-methyl-D-aspartátu (NMDA) na NMDA receptorovém subtypu. Tyto účinky
topiramátu jsou závislé na koncentraci v rozmezí od 1 do 200 μmol, s minimální účinností
pozorovanou v koncentracích 1 až 10 μmol.

Topiramát inhibuje kromě toho i některé izoenzymy karboanhydrázy. Tento farmakologický účinek
je mnohem slabší než analogický účinek acetazolamidu, známého inhibitoru karboanhydrázy, a není
považován za zásadní složku antiepileptického účinku topiramátu.

Ve studiích na zvířatech byl antikonvulzivní účinek topiramátu prokázán při velkých záchvatech
vyvolaných elektrošokem u myší a potkanů a topiramát byl účinný v modelech epilepsie na
hlodavcích včetně tonických a pseudoabstinenčních záchvatů u spontánně epileptických potkanů a
tonických a klonických záchvatů indukovaných u potkanů drážděním amygdaly nebo globální
ischemií. Topiramát vykazuje pouze slabý účinek při blokádě klonických záchvatů indukovaných
GABAA receptorovým antagonistou pentylenetrazolem.

Zatímco po současném podávání topiramátu a karbamazepinu nebo fenobarbitalu byl u myší
zaznamenán synergický antikonvulzivní účinek, po kombinaci s fenytoinem byl zaznamenán
antikonvulzivní účinek aditivní. V přísně kontrolovaných doplňujících (add-on) studiích nebyla
prokázána souvislost mezi plazmatickými koncentracemi topiramátu a jeho klinickou účinností.
U lidí nebyl prokázán rozvoj tolerance.

Záchvaty typu absence
S dětmi ve věku 4 – 11 let byly provedeny dvě malé studie s jedním ramenem (CAPSS-326 a
TOPMAT-ABS-001). Jedna zahrnovala 5 dětí a druhá 12 dětí, než byla předčasně ukončena kvůli
nedostatečné terapeutické odpovědi. Dávky užité v těchto studiích byly až do přibližně 12 mg/kg ve
studii TOPMAT-ABS-001 a ve studii CAPSS-326 buď 9 mg/kg/den nebo 400 mg/den, podle toho,

co poskytlo nižší dávku. Tyto studie neposkytly dostatečný průkaz pro závěr týkající se účinnosti a
bezpečnosti u pediatrické populace.