Erlotinib krka

Stanovení stavu mutace EGFR
Je důležité, aby stav mutace EGFR u pacienta byl stanoven při zvažování léčby přípravkem Erlotinib
Krka v první linii léčby nebo v udržovací léčbě u lokálně pokročilého nebo metastazujícího
nemalobuněčného karcinomu plic (NSCLC).

Dobře validovaný, robustní, spolehlivý a citlivý test s předem stanovenou prahovou hodnotou
pozitivity a s prokázaným použitím pro určení stavu mutace EGFR pomocí nádorové DNA získané ze
vzorku tkáně nebo volně cirkulující DNA (cfDNA) získané ze vzorku krve (plazma) má být proveden
v souladu s místními medicínskými postupy.

Pokud je použit test na bázi plazmy (cfDNA) a výsledek je negativní pro aktivační mutace, je třeba
provést test z tkáně kdekoliv je to možné z důvodu možného falešně negativního výsledku z testu na
bázi plazmy.

Kuřáci
Kuřákům je třeba doporučit, aby přerušili kouření, protože u kuřáků jsou plazmatické koncentrace
erlotinibu nižší než u nekuřáků. Toto snížení je pravděpodobně klinicky významné (viz body 4.2, 4.5,
5.1 a 5.2).

Intersticiální plicní onemocnění
Případy podobné intersticiálnímu plicnímu onemocnění (interstitial lung disease, ILD), včetně



fatálních případů, byly méně často hlášeny u pacientů užívajících erlotinib k léčbě nemalobuněčného
karcinomu plic (NSCLC), karcinomu pankreatu nebo u jiných pokročilých solidních nádorů. V pivotní
studii BR.21 u NSCLC byla incidence intersticiálního plicního onemocnění (0,8 %) u skupiny léčené
erlotinibem stejná jako u skupiny, jíž bylo podáváno placebo. V metaanalýze randomizované
kontrolované klinické studie nemalobuněčného karcinomu plic (studie po vyloučení studií fáze I a
jednoramenné fáze II kvůli nedostatku kontrolních skupin) byla incidence případů podobných
intersticiálnímu plicnímu onemocnění u pacientů léčených erlotinibem 0,9 % v porovnání s 0,4 %
pacientů v kontrolním rameni. Ve studii karcinomu pankreatu, kdy byl podáván gemcitabin, byla u
skupiny léčené erlotinibem a gemcitabinem incidence příhod podobných intersticiálnímu plicnímu
onemocnění 2,5 %, ve srovnání s 0,4 % u skupiny, které bylo podáváno placebo a gemcitabin. U
pacientů s podezřením na příhody podobné ILD byly hlášeny diagnózy zahrnující pneumonitidu,
radiační pneumonitidu, hypersenzitivní pneumonitidu, intersticiální pneumonii, intersticiální plicní
onemocnění, obliterující bronchiolitidu, plicní fibrózu, syndrom akutní respirační tísně (ARDS),
alveolitidu a infiltraci plic. Příznaky se objevily po několika dnech až měsících po zahájení léčby
erlotinibem. Časté byly doprovodné faktory přispívající ke zhoršení stavu onemocnění, jako současná
nebo v předchozí době probíhající chemoterapie, předchozí radioterapie, preexistující
parenchymatózní onemocnění plic, metastazující onemocnění plic nebo plicní infekce. Vyšší výskyt
závažné ILD (přibližně 5 % s mortalitou 1,5 %) je zaznamenán u pacientů ve studiích provedených v
Japonsku.

Pacienti, u nichž došlo k akutnímu výskytu nových a/nebo progresivních nevysvětlených
plicních symptomů jako např. dyspnoe, kašel a horečka, má být terapie erlotinibem přerušena až
do vyhodnocení diagnózy. Pacienti léčeni současně erlotinibem a gemcitabinem mají být
pečlivě sledováni z důvodu možnosti rozvoje toxicity připomínající intersticiální plicní
onemocnění. Pokud je diagnostikováno ILD, je třeba podávání erlotinibu přerušit a zahájit
potřebnou léčbu (viz bod 4.8).

Průjem, dehydratace, elektrolytová nerovnováha a renální selhání
Přibližně u 50 % pacientů užívajících erlotinib se vyskytl průjem (včetně velmi vzácných
případů, které končily úmrtím), který má být ve středně těžké až těžké formě léčen např.
loperamidem. V některých případech může být nutné snížit dávkování. V klinických studiích se
dávky snižovaly postupně v krocích po 50 mg.

Snižování dávek v krocích po 25 mg nebylo studováno. V případě těžkého nebo přetrvávajícího
průjmu, nauzey, anorexie nebo zvracení spojeného s dehydratací má být terapie erlotinibem
přerušena a k léčbě dehydratace je třeba provést vhodná opatření (viz bod 4.8). Byly
zaznamenány vzácné případy výskytu hypokalémie a renálního selhání (včetně fatálního). V
některých případech se jednalo o následek těžké dehydratace při průjmu, zvracení a/nebo
anorexii, jiné souvisely se souběžnou chemoterapií. V těžších nebo přetrvávajících případech
průjmu, nebo v případech vedoucích k dehydrataci, zejména u pacientů s vyšším počtem
rizikových faktorů (obzvlášť konkomitantní chemoterapie a další medikace, symptomy nebo
onemocnění, nebo jiné predispozice včetně pokročilého věku), má být podávání erlotinibu
přerušeno, a mají být přijata odpovídající opatření k intenzivní intravenózní rehydrataci
pacientů. Kromě toho mají být u nemocných s rizikem dehydratace sledovány funkce ledvin a
sérové elektrolyty včetně koncentrací draslíku.

Hepatotixicita
Během užívání erlotinibu byly hlášeny závažné případy lékového poškození jater (drug induced liver
injury, DILI) včetně hepatitidy, akutní hepatitidy a jaterního selhání (včetně fatálního). Mezi rizikové
faktory může patřit již existující jaterní onemocnění nebo souběžná hepatotoxická léčba. Během léčby
erlotinibem se doporučuje pravidelné testování jaterních funkcí. U pacientů s již existující poruchou
funkce jater nebo žlučovou obstrukcí má být četnost sledování jaterních funkcí zvýšena. U pacientů,
kteří hlásí příznaky, které mohou naznačovat poškození jater, musí být okamžitě provedeno klinické
zhodnocení a měření jaterních funkčních testů. Při těžkých změnách jaterních funkcí je nutno přerušit
podávání erlotinibu (viz bod 4.8). Podávání erlotinibu pacientům s těžkou jaterní dysfunkcí se
nedoporučuje.




Perforace gastrointestinálního traktu
U pacientů, kterým je podáván erlotinib, je zvýšené riziko vzniku perforace gastrointestinálního traktu,
která byla pozorována méně často (včetně několika případů, které končily úmrtím). Zvýšené riziko je
u pacientů, kteří současně dostávají antiangiogenní léčivé přípravky, kortikosteroidy, nesteroidní
protizánětlivé léčivé přípravky a/nebo chemoterapii s taxany, nebo kteří mají anamnézu peptického
vředu nebo divertikulární nemoci. U pacientů, u kterých dojde k perforaci gastrointestinálního traktu,
má být podávání erlotinibu trvale ukončeno (viz bod 4.8).

Bulózní a exfoliativní poruchy kůže
Byly hlášeny bulózní, puchýřnaté nebo exfoliativní kožní změny, včetně vzácných případů podezření
na Stevensův-Johnsonův syndrom/toxickou epidermální nekrolýzu, které v některých případech byly
fatální (viz bod 4.8). U pacientů, u kterých se rozvinou těžké bulózní, puchýřnaté nebo exfoliativní
změny, má být léčba erlotinibem přerušena nebo ukončena. Pacienti s bulózními a exfoliativními
poruchami kůže mají podstoupit vyšetření na kožní infekce a následné léčení dle místních doporučení.

Poruchy oka
Pacienti se známkami a symptomy vzbuzujícími podezření na keratitidu, jako jsou akutní nebo
zhoršující se: zánět oka, slzení, citlivost na světlo, rozmazané vidění, bolest a/nebo zarudnutí oka, mají
být neodkladně odesláni k oftalmologovi. Pokud je potvrzena diagnóza ulcerózní keratitidy, má být
léčba erlotinibem přerušena nebo ukončena. Pokud je diagnostikována keratitida, má být pečlivě
zvážen prospěch a rizika pokračující léčby. U pacientů s anamnézou keratitidy, ulcerózní keratitidy
nebo těžké suchosti očí má být erlotinib používán s opatrností. Rizikovým faktorem keratitidy a
ulcerace je rovněž používání kontaktních čoček. Při podávání erlotinibu byly hlášeny velmi vzácné
případy perforace nebo ulcerace rohovky (viz bod 4.8).

Interakce s jinými léčivými přípravky
Silné induktory CYP3A4 mohou snižovat účinnost erlotinibu, zatímco silné inhibitory CYP3Amohou navodit jeho zvýšenou toxicitu. Je třeba se vyvarovat současné léčby látkami tohoto typu (viz
bod 4.5).

Jiné formy interakcí
Pro erlotinib je charakteristická snížená rozpustnost při pH vyšším než 5. Léčivé přípravky, které
ovlivňují pH v horní části trávicího traktu, jako jsou inhibitory protonové pumpy, H2 antagonisté a
antacida, mohou ovlivnit rozpustnost erlotinibu a tím jeho biologickou dostupnost. Není
pravděpodobné, že by zvýšení dávky erlotinibu při současném podávání takových léků mohlo
kompenzovat ztrátu expozice. Kombinace erlotinibu s inhibitory protonové pumpy se nemá používat.
Dopady současného podávání erlotinibu s H2 antagonisty a antacidy nejsou známy, snížení biologické
dostupnosti je však pravděpodobné. Tyto kombinace se proto nemají používat (viz bod 4.5). Pokud je
použití antacid během léčby erlotinibem považováno za nezbytné, antacida se mají podávat nejméně hodiny před nebo 2 hodiny po podání denní dávky erlotinibu.

Pomocné látky
Erlotinib Krka obsahuje laktosu. Pacienti se vzácnými dědičnými problémy s intolerancí galaktosy,
úplným nedostatkem laktázy nebo malabsorpcí glukosy a galaktosy nemají tento přípravek užívat.
Tento léčivý přípravek obsahuje méně než 1 mmol (23 mg) sodíku v jedné tabletě, to znamená, že je
v podstatě „bez sodíku“.