Dexmedetomidine b. braun
Farmakoterapeutická skupina: Psycholeptika, jiná hypnotika a sedativa
ATC kód: N05CM
Dexmedetomidin je selektivní agonista alfa-2 receptoru s širokou škálou farmakologických vlastností.
Má sympatolytický účinek zprostředkovaný snižováním uvolňování norepinefrinu (noradrenalinu)
v sympatických nervových zakončeních. Sedativní účinky jsou zprostředkovány sníženou projekcí
z locus coeruleus, dominantního noradrenergního jádra, které se nachází v mozkovém kmeni.
Dexmedetomidin má analgetické a anesteticko/analgetické šetřící účinky. Kardiovaskulární účinky
závisejí na dávce; při nižších rychlostech infuze převládají centrální účinky, jež vedou ke snížení
tepové frekvence a krevního tlaku. Při vyšších dávkách převládají periferní vazokonstrikční účinky,
jež vedou ke zvýšení systémové vaskulární rezistence a krevního tlaku, a dále je zdůrazněn
i bradykardický účinek. Dexmedetomidin je relativně oproštěný od respiračně depresivních účinků při
podávání zdravým subjektům v monoterapii.
Sedace dospělých pacientů na jednotkách intenzivní péče (JIP)
V placebem kontrolovaných studiích populace na pooperační JIP, nejdříve intubované a utlumené
midazolamem nebo propofolem, dexmedetomidin významně snížil požadavek na záchranná sedativa
(midazolam nebo propofol) i opioidy v průběhu sedace po dobu až 24 hodin. Většina pacientů
s dexmedetomidinem nevyžadovala dodatečnou sedativní léčbu. Pacienti mohli být úspěšně
extubováni bez přerušení infuze dexmedetomidinu. Studie mimo JIP potvrdily, že dexmedetomidin lze
bezpečně podávat pacientům bez endotracheální intubace za předpokladu, že je zavedeno odpovídající
monitorování.
Dexmedetomidin se podobal midazolamu (poměr 1,07; 95% IS 0,971; 1,176) a propofolu (poměr
1,00; 95% IS 0,922; 1,075) v čase cílového rozmezí sedace u převážně léčené populace, u které byla
potřebná prodloužená lehká až středně silná sedace (RASS 0 až -3) na JIP po dobu až 14 dnů. Ve
srovnání s midazolamem zkrátil trvání mechanické ventilace a ve srovnání s midazolamem a
propofolem zkrátil dobu do extubace. Ve srovnání s propofolem i midazolamem byli pacienti snadněji
probuzeni, lépe spolupracovali a dokázali lépe vyjádřit, zda mají či nemají bolesti. Pacienti léčení
dexmedetomidinem měli častěji hypotenzi a bradykardii, ale méně tachykardie než pacienti, kteří
dostávali midazolam, a častěji tachykardii a srovnatelně hypotenzi jako pacienti léčení propofolem.
Ve srovnání s midazolamem se delirium měřené stupnicí CAM-ICU ve studii snížilo a nežádoucí
účinky související s deliriem byly u dexmedetomidinu ve srovnání s propofolem nižší. Pacienti, u
kterých bylo podávání ukončeno z důvodu nedostatečné sedace, byli převedeni buď na propofol nebo
midazolam. Riziko nedostatečné sedace bylo zvýšeno u pacientů s obtížnou sedací standardní léčbou
bezprostředně před změnou léčby.
Účinnost u pediatrických pacientů byla prokázána ve studii s kontrolovanou dávkou u dětí ve věku
měsíc až ≤ 17 let na jednotce intenzivní péče, většinou po operaci. Přibližně 50 % pacientů léčených
dexmedetomidinem nevyžadovalo záchrannou léčbu midazolamem během léčby s mediánem trvání
20,3 hodiny, nepřesahující 24 hodin. Údaje o léčbě delší než 24 hodin nejsou dostupné. Údaje u
novorozenců (28.-44. gestační týden) jsou velmi omezené a týkají se pouze nízkých dávek
(≤ 0,2 mikrogramy/kg/h) (viz bod