Dexmedetomidine teva

Farmakoterapeutická skupina: Psycholeptika, jiná hypnotika a sedativa,
ATC kód: N05CM
Mechanismus účinku
Dexmedetomidin je selektivní agonista alfa-2 receptoru s širokou škálou farmakologických vlastností.
Má sympatolytický účinek zprostředkovaný snižováním uvolňování noradrenalinu v sympatických
nervových zakončeních. Sedativní účinky jsou zprostředkovány sníženou projekcí z locus coeruleus,
dominantního noradrenergního jádra, které se nachází v mozkovém kmeni. Dexmedetomidin má
analgetické a anesteticko/analgetické šetřící účinky. Kardiovaskulární účinky závisejí na dávce – při
nižších rychlostech infuze převládají centrální účinky, jež vedou ke snížení tepové frekvence a
krevního tlaku. Při vyšších dávkách převládají periferní vasokonstrikční účinky, jež vedou ke zvýšení
systémové vaskulární rezistence a krevního tlaku, a dále je zdůrazněn i bradykardický účinek.
Dexmedetomidin je relativně oproštěný od respiračně depresivních účinků při podávání zdravým
subjektům v monoterapii.

Klinická účinnost a bezpečnost

Sedace dospělých pacientů na JIP (jednotce intenzivní péče)


V placebem kontrolovaných studiích populace na pooperační JIP, nejdříve intubované a utlumené
midazolamem nebo propofolem, dexmedetomidin významně snížil požadavek na záchranná sedativa
(midazolam nebo propofol) i opioidy v průběhu sedace po dobu až 24 hodin. Většina pacientů s
dexmedetomidinem nevyžadovala dodatečnou sedativní léčbu. Pacienti mohli být úspěšně extubováni
bez přerušení infuze dexmedetomidinu. Studie mimo JIP potvrdily, že dexmedetomidin lze bezpečně
podávat pacientům bez endotracheální intubace za předpokladu, že je zavedeno patřičné monitorování.

Dexmedetomidin se podobal midazolamu (poměr 1,07; 95% CI 0,971, 1,176) a propofolu (poměr
1,00; 95% CI 0,922, 1,075) v cílovém rozmezí sedace u převážně zdravotní populace z hlediska času
požadovaného k prodloužené lehké až středně těžké sedaci (RASS 0 až -3) na JIP po dobu až 14 dnů,
snížil trvání mechanické ventilace ve srovnání s midazolamem a snížil dobu do extubace ve srovnání s
midazolamem a propofolem. Ve srovnání s propofolem i midazolamem byli pacienti snadněji
vybuzeni, lépe spolupracovali a dokázali lépe sdělovat, zda mají či nemají bolesti. Pacienti léčení
dexmedetomidinem měli častěji hypotenzi a bradykardii, ale méně tachykardie než pacienti, kteří
dostávali midazolam, a častější tachykardii, ale obdobnou hypotenzi jako pacienti léčení propofolem.
Delirium měřené stupnicí CAM-ICU se ve studii snížilo ve srovnání s midazolamem a nežádoucí
účinky související s deliriem byly nižší u dexmedetomidinu ve srovnání s propofolem. Pacienti, u
kterých bylo podávání ukončeno z důvodu nedostatečné sedace, byli převedeni buď na propofol nebo
midazolam. Riziko nedostatečné sedace bylo zvýšeno u pacientů s obtížnou sedací standardní léčbou
bezprostředně před změnou léčby.

Pediatrická populace
Účinnost u pediatrických pacientů byla prokázána ve studii s kontrolovanou dávkou na jednotce
intenzivní péče u dětí, většinou po operaci, ve věku 1 měsíc až ≤ 17 let. Přibližně 50 % pacientů
léčených dexmedetomidinem nevyžadovalo záchrannou léčbu midazolamem během střední léčebné
periody 20,3 hodin, nepřesahující 24 hodin. Údaje o léčbě delší než 24 hodin nejsou dostupné. Údaje u
novorozenců (28. – 44. gestační týden) jsou velmi malé a omezené na nízké dávky
(≤ 0,2 mikrogram/kg/h) (viz body