Vesoxx

Farmakoterapeutická skupina: urologika, léčiva k terapii zvýšené frekvence močení a inkontinence,
ATC kód: G04B D04.

Mechanismus účinku
Oxybutynin účinkuje jako kompetitivní antagonista acetylcholinu na postgangliových muskarinových
receptorech; výsledkem je relaxace hladké svaloviny močového měchýře.

Oxybutynin-hydrochlorid je anticholinergní látka, která má také přímý spasmolytický účinek na
hladké svalstvo. Inhibuje kontrakce močového měchýře a uvolňuje stahy vyvolané různými podněty;
zvyšuje objem močového měchýře, snižuje frekvenci kontrakcí a oddaluje nutkání na močení u
neurogenní poruchy měchýře. Relaxace hladkého svalstva je dána účinkem podobným papaverinu, tj.
antagonistické působení na procesy probíhající distálně od nervosvalové ploténky, navíc k
anticholinergní blokádě receptorů muskarinového typu. Kromě toho působí oxybutynin-hydrochlorid i
jako lokální anestetikum.


Farmakodynamické účinky
Farmakodynamické vlastnosti oxybutyninu byly ověřovány po intravezikální aplikaci u dětí
s neurogenní hyperaktivitou detruzoru. Vliv na inkontinenci a urodynamické proměnné se prohluboval
a ve většině případů došlo ke zlepšení u obou parametrů. Výrazně poklesl počet hyperaktivních
kontrakcí. Bylo prokázáno zvýšení průměrné cystometrické kapacity měchýře a průměrného poměru
mezi jeho cystometrickou a očekávanou kapacitou. Současně se snížil konečný plnicí tlak močového
měchýře.

Klinická účinnost a bezpečnost
Účinnost léčby neurogenní dysfunkce močového měchýře intravezikálním podáváním oxybutyninu
byla ověřována krátkodobým i dlouhodobým používáním v klinických studiích.

Téměř ve všech studiích byla intravezikální léčba oxybutyninem u pacientů s neurogenní
hyperaktivitou detruzoru účinná a bylo prokázáno, že je dobře snášena pacienty (dospělými i
pediatrickou popupací) trpícími hyperaktivitou neurogenního detruzoru. Ta byla hlavně důsledkem
poranění míchy nebo meningomyelokély, do studií však byli zařazeni i pacienti s tetraplegií,
paraplegií, roztroušenou sklerózou a Parkinsonovou chorobou. V prospektivní klinické studii u 15 dětí
se cystometrická kapacita měchýře zvýšila z počátečních 114,2 ml na 127,4 ml (p > 0,05) po
1,5 hodině intravezikální léčby a na 161,1 ml (p = 0,0091) po jejích 4 měsících (Buyse et al., 1995).
Průměrná kompliance měchýře se významně zvýšila z počátečních 2,5 ml/cm vodního sloupce na
11,495 ml/cm vodního sloupce (p = 0,0114) po 4 měsících léčby. V další prospektivní studii se u 12 ze
13 dětí po intravezikální léčbě prokázala výrazně vyšší kontinence (Åmark et al., 1998).
V retrospektivním dlouhodobém hodnocení u 13 dětí klesl průměrný konečný plnicí tlak močového
měchýře z 52,5 ± 24 na hodnotu 24,5 ± 14,4 cm vodního sloupce (Humblet et al., 2014).

Účinnost intravezikální vs. perorální aplikace oxybutyninu byla ověřována v další prospektivní
multicentrické klinické studii u 35 pacientů (ve věku od 18 do 70 let), kteří trpěli hyperaktivitou
detruzoru, potvrzenou předchozími urodynamickými vyšetřeními, a měli ČIK minimálně po dobu
týdnů (Schröder et al., 2016). Studie potvrdila, že maximální kapacita močového měchýře se po
intravezikální léčbě významně zvýšila z 18,1 ml (při perorální aplikaci) na 116,6 ml (při intravezikální
aplikaci).

V další studii trvající 6 měsíců bylo 25 dospělých pacientů (ve věku od 18 do 64 let) s poraněním
míchy, u nichž selhala standardní perorální léčba oxybutyninem, léčeno oxybutyninem intravezikálně
(Pannek et al., 2000). Intravezikální léčba vedla ke zvýšení kapacity močového měchýře z 349 na
420 ml. Navíc výrazně kleslo průměrné maximum retenčního tlaku, a to z 54 na 26,5 cm vodního
sloupce. Retenční tlak v detruzoru se u 21 z 25 pacientů v průběhu studie vrátil na hodnoty pod 40 cm
vodního sloupce.