Parolex 20

Farmakoterapeutická skupina: Antidepresiva – selektivní inhibitory zpětného vychytávání
serotoninu.ATC kód: N06AB05.

Mechanismus účinku
Paroxetin je účinný a selektivní inhibitor zpětného vychytávání 5-hydroxytryptaminu (5-HT,
serotoninu) a předpokládá se, že jeho antidepresivní účinek a účinnost v léčbě OCD, sociální úzkostné
poruchy/sociální fobie, generalizované úzkostné poruchy, posttraumatické stresové poruchy a panické
poruchy souvisí právě se specifickou inhibicí zpětného vychytávání 5-HT na synaptických
membránách mozkových neuronů.
Paroxetin není chemicky příbuzný s tricyklickými nebo tetracyklickými antidepresivy, ani s většinou
ostatních antidepresiv.
Paroxetin má nízkou afinitu k muskarinovým cholinergním receptorům. Při studiích prováděných na
zvířatech byly zjištěny jen slabé anticholinergní vlastnosti.
Ve shodě s uvedenou selektivitou ukazují studie prováděné in vitro, že paroxetin má na rozdíl od
tricyklických antidepresiv nízkou afinitu k alfa1-, alfa2- a beta-adrenergním receptorům a dále k
dopaminovým (D2), různým 5-HT1, 5-HT2 a histaminovým (H1) receptorům. Tomu, že neexistují
interakce s postsynaptickými receptory in vitro, odpovídají i výsledky studií in vivo, při nichž
nedochází k útlumu CNS ani k hypotenznímu účinku.

Farmakodynamické účinky
Paroxetin neovlivňuje psychomotorické funkce a nepotencuje depresivní účinek ethanolu.
Tak jako u ostatních selektivních inhibitorů zpětného vychytávání 5-HT, paroxetin způsobuje příznaky
nadměrné stimulace 5-HT receptorů, podá-li se zvířatům, kterým byly předtím podány jiné inhibitory
monoaminooxidázy (IMAO) nebo tryptofan.
Behaviorální a EEG studie naznačují, že paroxetin má v dávce, která obvykle převyšuje dávky
potřebné pro inhibici resorpce 5-HT, slabý stimulační účinek. Stimulace není amfetaminové povahy.
Na základě studií na zvířatech se prokázalo, že kardiovaskulární systém snáší paroxetin bez obtíží.
Paroxetin nevyvolává po podání zdravým dobrovolníkům klinicky významné změny krevního tlaku,
tepové frekvence ani EKG.
Klinické studie svědčí o tom, že paroxetin má na rozdíl od antidepresiv, které inhibují zpětné
vychytávání noradrenalinu, mnohem menší tendenci inhibovat antihypertenzivní účinky guanetidinu.
V léčbě depresivních poruch je účinnost paroxetinu srovnatelná se standardními antidepresivy.
Existují určité důkazy o tom, že paroxetin může být terapeuticky úspěšný i u pacientů, kteří na léčbu
standardními antidepresivy nereagují.
Ranní užívání paroxetinu nemá negativní vliv na kvalitu ani na délku spánku. Kromě toho je
pravděpodobné, že jako reakci na léčbu pacienti zpozorují zlepšení spánku.

Analýza sebevražednosti u dospělých

Analýza placebem kontrolovaných klinických studií prováděných na dospělých trpících
psychiatrickými poruchami prokázala vyšší frekvenci výskytu sebevražedného chování u mladých
dospělých (ve věku 18 až 24 let) léčených paroxetinem ve srovnání s placebem (2,19 % oproti
0,92 %). Ve starších věkových skupinách nebylo takové zvýšení pozorováno. U dospělých s
depresivní poruchou (ve všech věkových skupinách) bylo zvýšení frekvence výskytu sebevražedného
chování u pacientů léčených paroxetinem ve srovnání s placebem (0,32 % oproti 0,05 %); ve všech
těchto případech se jednalo o pokusy o sebevraždu. Většina těchto pokusů u paroxetinu (8 z 11) byla
ale pozorovaná u mladších dospělých (viz také bod 4.4).

Odpověď na dávku
Ve studiích fixní dávky je křivka odpovědi na dávku plochá, což svědčí o tom, že neexistuje výhoda
týkající se účinnosti při používání vyšších než doporučených dávek. Existují však některé klinické
údaje svědčící o tom, že pro některé pacienty může být titrace dávky směrem nahoru přínosná.

Dlouhodobá účinnost
Dlouhodobá účinnost paroxetinu u deprese byla prokázána v 52týdenní studii za použití udržovací
dávky s koncepcí prevence relapsu: relaps mělo 12 % pacientů užívajících paroxetin (20-40 mg denně)
oproti 28 % pacientů užívajících placebo.

Dlouhodobá účinnost paroxetinu v léčbě OCD byla studována ve třech 24týdenních studiích za použití
udržovací dávky s koncepcí prevence relapsu. V jedné ze tří studií bylo dosaženo významného rozdílu
v podílu jedinců s relapsem mezi paroxetinem (38 %) oproti placebu (59 %).

Dlouhodobá účinnost paroxetinu v léčbě panické poruchy byla prokázána ve 24týdenní studii za
použití udržovací dávky s koncepcí prevence relapsu: relaps mělo 5 % pacientů užívajících paroxetin
(10-40 mg denně) oproti 30 % pacientů užívajících placebo. Tato studie byla podpořená 36týdenní
studií, kde se užívaly udržovací dávky.

Dlouhodobá účinnost paroxetinu v léčbě sociální úzkosti a generalizované úzkostné poruchy a
posttraumatické stresové poruchy nebyla dostatečně prokázána.

Nežádoucí účinky získané v pediatrických klinických studiích
V krátkodobých (do 10 až 12 týdnů) klinických studiích prováděných u dětí a dospívajících byly u
pacientů léčených paroxetinem pozorovány následující nežádoucí účinky (s četností nejméně 2 %
pacientů a s výskytem v poměru nejméně dvojnásobném ve srovnání s placebem): zvýšení výskytu
sebevražedného jednání (včetně pokusů o sebevraždu a sebevražedných myšlenek), sebepoškozující
jednání a zvýšená hostilita. Sebevražedné myšlenky a pokusy o sebevraždu byly pozorovány převážně
v klinických studiích u dospívajících s diagnózou velké depresivní poruchy. Zvýšená hostilita se
objevovala převážně u dětí s obsedantně-kompulzivní poruchou, zvláště u dětí mladších 12 let.
Dalšími nežádoucími účinky, které byly častěji pozorovány u skupiny užívající paroxetin než u
skupiny s placebem, byly snížení chuti k jídlu, třes, pocení, hyperkineze, agitovanost, emoční labilita
(včetně pláče a kolísání nálady).

Ve studiích s režimem postupného snižování dávky byly během snižování dávky nebo po ukončení
podávání paroxetinu hlášeny následující symptomy (s četností nejméně 2 % pacientů a s výskytem v
poměru nejméně dvojnásobném ve srovnání s placebem): emoční labilita (včetně pláče a kolísání
nálady, sebepoškozování, sebevražedných myšlenek a pokusů o sebevraždu), nervozita, závratě,
nauzea a bolesti břicha (viz bod 4.4).

V pěti studiích s paralelní skupinou s dobou léčby od 8 týdnů do 8 měsíců byly u pacientů léčených
paroxetinem pozorovány krvácivé nežádoucí účinky (zvláště na kůži a sliznicích) s četností 1,74 % ve
srovnání s 0,74 % pozorovanými u pacientů léčených placebem.