Edicin

Hypersenzitivní reakce
Jsou možné závažné a ojediněle fatální hypersenzitivní reakce (viz body 4.3 a 4.8). V případě
hypersenzitivních reakcí se musí léčba vankomycinem okamžitě ukončit a musí být zahájena
neodkladná opatření.
U pacientů používajících vankomycin po dlouhé časové období nebo souběžně s jinými
přípravky, které mohou způsobit neutropenii nebo agranulocytózu, má být v pravidelných
intervalech monitorován počet leukocytů. Všem pacientům, kterým je podáván vankomycin,
mají být prováděna pravidelná hematologická vyšetření, analýza moči a testy jaterních a
renálních funkcí.
Vankomycin se má používat s opatrností u pacientů s alergickými reakcemi na teicoplanin,
protože se může objevit zkřížená hypersenzitivita, včetně fatálního anafylaktického šoku.

Spektrum antibakteriální aktivity
Vankomycin má spektrum antibakteriální aktivity omezeno na grampozitivní organismy. Není
vhodný k použití jako samostatné léčivo pro léčbu některých typů infekcí pokud není patogen
již určen a není známo, že je citlivý, anebo je vysoké podezření, že nejpravděpodobnější
pathogen či patogeny jsou vhodné pro léčbu vankomycinem.
Racionální použití vankomycinu má brát do úvahy bakteriální spektrum aktivity, bezpečnostní
profil a standard antibakteriální léčby pro léčbu jednotlivého pacienta.

Ototoxicita
Ototoxicita, která může být přechodná nebo trvalá (viz bod 4.8) byla hlášena u pacientů s
předcházející hluchotou, kteří dostávali vysoké intravenózní dávky, nebo kteří byli souběžně
léčeni jiným ototoxickým přípravkem jako jsou aminoglykosidy. Vankomycinu je potřeba se
vyhnout rovněž u pacientů s předcházející ztrátou sluchu. Hluchotě může předcházet tinitus.
Zkušenosti s jinými antibiotiky naznačují, že hluchota může být progredující navzdory
přerušení léčby. Pro snížení rizika ototoxicity mají být pravidelně hodnoceny krevní hladiny a
doporučuje se pravidelné monitorování sluchových funkcí.
K poškození sluchu jsou obzvláště náchylní starší pacienti. Monitorování vestibulárních a
sluchových funkcí u starších pacientů má být prováděno během léčby a po léčbě. Je potřeba
se vyhnout souběžnému nebo následnému podání jiných ototoxických látek.

Reakce související s infuzí
Rychlé podání bolusu (např. během několika minut) může být spojeno s vystupňovanou
hypotenzí (včetně šoku a vzácněji srdeční zástavy), reakcí podobné odpovědi na histamin a
makulopapulózní nebo erytematózní vyrážkou („syndrom rudého muže” nebo „syndrom
rudého krku”). Vankomycin má být podán v pomalé infuzi v naředěném roztoku (2,5 až 5,
mg/ml) rychlostí ne vyšší než 10 mg/min a po dobu nejméně 60 minut aby se zabránilo
reakcím spojeným s rychlou infuzí. Zastavení infuze obvykle vede k rychlému vymizení
těchto reakcí.
Frekvence reakcí vztahujících se k infuzi (hypotenze, zarudnutí, erytém, kopřivka a svědění)
se zvyšuje při souběžném podání anestetik (viz bod 4.5). To může být omezeno podáním
vankomycinu infuzí po dobu nejméně 60 minut, před uvedením do anestezie.

Závažné kožní nežádoucí reakce (SCAR)
Závažné kožní nežádoucí reakce (SCAR), včetně Stevensova-Johnsonova syndromu (SJS),
toxické epidermální nekrolýzy (TEN), lékové reakce s eozinofilií a systémovými příznaky
(DRESS) a akutní generalizované exantematózní pustulózy (AGEP), které mohou být život
ohrožující nebo fatální, byly hlášeny v souvislosti s léčbou vankomycinem (viz bod 4.8).
Většina z těchto reakcí se objevila během několika dní až osmi týdnů po zahájení léčby
vankomycinem.
Při předepisování léku mají být pacienti informováni o známkách a příznacích a pečlivě
monitorováni s ohledem na možný výskyt kožní reakce. Pokud se objeví známky a příznaky
naznačující tyto reakce, musí se vankomycin okamžitě vysadit a má být zvážena alternativní
léčba. Pokud se u pacienta při léčbě vankomycinem vyvinula SCAR, nesmí být léčba
vankomycinem nikdy znovu zahájena.

Reakce se vztahem k místu podání
U mnoha pacientů dostávajících vankomycin intravenózně se mohou objevit bolest a
tromboflebitida, a mohou být příležitostně závažné. Frekvence a závažnost tromboflebitidy
může být minimalizována pomalým podáním léčivého přípravku jako naředěného roztoku
(viz bod 4.2) a pravidelnou změnou míst infuze.
Účinnost a bezpečnost vankomycinu nebyly stanoveny pro intrathekální, intralumbální a
intraventrikulární cesty podání.

Nefrotoxicita
Vankomycin má být podáván s opatrností u pacientů s poruchou funkce ledvin, včetně anurie,
jelikož možnost rozvoje toxických účinků je mnohem vyšší při prodloužených vysokých
koncentracích v krvi. Riziko toxicity je zvýšeno vysokými koncentracemi v krvi nebo
prodlouženou léčbou.
Pravidelné monitorování hladin vankomycinu v krvi je indikováno při léčbě vysokou dávkou
a při dlouhodobém podávání, zvláště u pacientů s poruchou funkce ledvin nebo poruchou
sluchu stejně tak jako při souběžném podávání nefrotoxických nebo ototoxických léčiv (viz
body 4.2 a 4.5).

Poruchy oka
Vankomycin není registrován pro intrakamerální nebo intravitreální podání, včetně profylaxe
endoftalmitidy.
Po intrakamerálním nebo intravitreálním podání vankomycinu během nebo po operaci
katarakty byla v jednotlivých případech pozorována hemoragická okluzivní vaskulitida
retinálních cév (HORV), včetně trvalé ztráty zraku.

Pediatrická populace
Současná doporučená intravenózní dávkování pro pediatrickou populaci, zejména pro děti ve
věku do 12 let, mohou vést k subterapeutickým hladinám vankomycinu u podstatného počtu
dětí. Nicméně bezpečnost zvýšeného dávkování vankomycinu nebyla patřičně hodnocena a
všeobecně nemohou být doporučeny dávky vyšší než 60 mg/kg/den.

Vankomycin má být podáván se zvláštní opatrností u předčasně narozených novorozenců a
mladších kojenců, vzhledem k nezralosti ledvin a možnému zvýšení sérových koncentrací
vankomycinu. Proto musí být u těchto dětí pozorně monitorovány krevní koncentrace
vankomycinu. Souběžné podání vankomycinu a anestetik bylo u dětí spojeno s erytémem a
zarudnutím podobným histaminové reakci.Podobně souběžné použití s nefrotoxickými léčivy
jako aminoglykosidová antibiotika, NSAID (např. ibuprofen pro uzávěr zjevného ductus
arteriosus) nebo amfotericin B, je spojeno se zvýšeným rizikem nefrotoxicity (viz bod 4.5) a
proto je indikováno častější monitorování sérových hladin vankomycinu.

Použití u starších pacientů
Přirozený pokles glomerulární filtrace s přibývajícím věkem může vést ke zvýšeným sérovým
koncentracím, jestliže dávka není upravena (viz bod 4.2).

Interakce s anestetiky
Anestetiky vyvolaná deprese myokardu může být vankomycinem zesílena. Během anestezie
musí být dávka dobře naředěna a podávána pomalu za pečlivého monitorování srdce. Změny
polohy mají být odloženy, dokud infuze není dokončena pro umožnění posturální adaptace
(viz bod 4.5).

Pseudomembranózní enterokolitida
V případě závažného přetrvávajícího průjmu se musí vzít do úvahu možnost
pseudomembranozní enterokolitidy, která by mohla být život ohrožující (viz bod 4.8). Nesmí
se podávat antidiaroika.

Superinfekce
Prodloužené podávání vankomycinu může mít za následek přerůstání necitlivých organismů.
Nezbytné je pozorné sledování pacienta. Jestliže se během léčby objeví superinfekce, mají být
přijata odpovídající opatření.

Perorální podání
Intravenózní podání vankomycinu není účinné pro léčbu infekcí způsobených bakterií
Clostridium difficile. Pro tuto indikaci se vankomycin musí podávat perorálně.
Testování na kolonizaci Clostridium difficile nebo stanovení toxinů se nedoporučuje u dětí
mladších než 1 rok, vzhledem k vysokému poměru asymptomatické kolonizace, pokud není
přítomen závažný průjem u dětí s rizikovými faktory stázy jako Hirschsprungova choroba,
operovaná anální atrezie nebo další závažné poruchy (střevní) motility.Vždy se má hledat
alternativní etiologie a enterokolitida způsobená bakterií Clostridium difficile má být
potvrzena.

Potenciál systémové absorpce
Absorpce může být zvýrazněna u pacientů se zánětlivými onemocněními střevní sliznice nebo
s pseudomembranózní kolitidou vyvolanou bakterií Clostridium difficile. U těchto pacientů
existuje riziko rozvoje nežádoucích účinků, zejména pokud je současně přítomna porucha
funkce ledvin. Čím vyšší je stupeň poruchy funkce ledvin, tím vyšší je riziko rozvoje
nežádoucích účinků spojených s parenterálním podáním vankomycinu. U pacientů se
zánětlivým onemocněním střevní sliznice je nutné provádět sledování sérových koncentrací
vankomycinu.




Interakce s antiperistaltiky a s inhibitory protonové pumpy
Je nutné se vyhnout podání antiperistaltik a má být přehodnoceno podávání inhibitorů
protonové pumpy.

Rozvoj bakteriální rezistence
Perorální podávání vankomycinu zvyšuje možnost vzniku vankomycin-rezistentních populací
enterokoků v gastrointestinálním traktu. Vzhledem k tomu se doporučuje opatrné používání
vankomycinu perorálně.