EDICIN -

sp.zn. sukls

SOUHRN ÚDAJŮ O PŘÍPRAVKU

1. NÁZEV PŘÍPRAVKU

Edicin 0,5 g prášek pro koncentrát pro infuzní roztok
Edicin 1 g prášek pro koncentrát pro infuzní roztok

2. KVALITATIVNÍ A KVANTITATIVNÍ SLOŽENÍ

Edicin 0,5 g prášek pro koncentrát pro infuzní roztok
Jedna injekční lahvička obsahuje vancomycini hydrochloridum 0,5 g, odpovídající
vancomycinum 500000 IU.

Edicin 1 g prášek pro koncentrát pro infuzní roztok
Jedna injekční lahvička obsahuje vancomycini hydrochloridum 1,0 g, odpovídající
vancomycinum 1000000 IU.

Úplný seznam pomocných látek viz bod 6.1.

3. LÉKOVÁ FORMA

Prášek pro koncentrát pro infuzní roztok.
Popis přípravku: bílý nebo téměř bílý lyofilizát.
Po rekonstituci vznikne čirý, bezbarvý až slabě žlutohnědý roztok prakticky prostý
viditelných částic o pH přibližně 3.

4. KLINICKÉ ÚDAJE

4.1 Terapeutické indikace

Intravenózní podání
Vankomycin je indikován ve všech věkových skupinách k léčbě následujících infekcí (viz
body 4.2, 4.4 a 5.1):
- komplikované infekce kůže a měkkých tkání (cSSTI)
- infekce kostí a kloubů
- komunitní pneumonie (CAP)
- nozokomiální pneumonie (HAP), včetně ventilátorové pneumonie (pneumonie spojené
s umělou ventilací - VAP)
- infekční endokarditida
- akutní bakteriální meningitida
- bakteriemie, která se objeví v souvislosti nebo je podezření na souvislost s některou
výše uvedenou indikací.
Vankomycin je rovněž indikován ve všech věkových skupinách k peroperační antibakteriální
profylaxi u pacientů, u nichž existuje vysoké riziko vzniku bakteriální endokarditidy a kteří
podstupují velký chirurgický výkon.


Perorální podání
Vankomycin je indikován ve všech věkových skupinách k léčbě infekce způsobené bakterií
Clostridium difficile (CDI) (viz body 4.2, 4.4 a 5.1).

Je nutno vzít v úvahu oficiální doporučení ke správnému používání antibakteriálních léčiv.

4.2 Dávkování a způsob podání

Dávkování
Kde je to vhodné, má být vankomycin podáván v kombinaci s jinými antibakteriálními léčivy.

Intravenózní podání
Iniciální dávka má být založena na celkové tělesné hmotnosti. Následující úpravy dávky mají
být založeny na sérových koncentracích, aby bylo dosaženo cílových terapeutických
koncentrací. Pro následující dávky a dobu podávání je nutno vzít v úvahu funkci ledvin.

Pacienti ve věku od 12 let a starší
Doporučená dávka je 15 až 20 mg/kg tělesné hmotnosti každých 8 až 12 hodin (nesmí se
překročit 2 g na jednu dávku).
U vážně nemocných pacientů může být použita nasycovací dávka 25–30 mg/kg tělesné
hmotnosti pro usnadnění dosažení cílové udržovací koncentrace vankomycinu v séru.

Kojenci a děti ve věku od jednoho měsíce do 12 let:
Doporučená dávka je 10 až 15 mg/kg tělesné hmotnosti každých 6 hodin (viz bod 4.4).

Novorozenci narození v termínu (od narození do postnatálního věku 27 dnů) a novorozenci
narození předčasně (od narození do předpokládaného data termínu narození plus 27 dnů)
Pro stanovení dávkovacího režimu pro novorozence je nutné vyžádat radu lékaře zkušeného v
léčbě novorozenců. Jedna možná cesta dávkování vankomycinu u novorozenců je uvedena v
následující tabulce: (viz bod 4.4)

PMA (týdny) Dávka (mg/kg) Interval podávání (h)
<29 15 29-35 15 >35 15 PMA: doba od poslední menstruace (postmenstruační věk - [(doba, která uplynula od prvního
dne poslední menstruace do porodu (gestační věk) plus doba, která uplynula po porodu
(poporodní věk)].

Peroperační profylaxe bakteriální endokarditidy ve všech věkových skupinách
Doporučená dávka je iniciální dávka 15 mg/kg před zahájením anestezie. V závislosti na
trvání chirurgického výkonu může být vyžádána druhá dávka vankomycinu.

Trvání léčby
Tabulka níže ukazuje navrhované trvání léčby. V jednotlivém případě musí být trvání léčby
přizpůsobeno typu a závažnosti onemocnění a individuální klinické odpovědi.

Indikace Trvání léčby

Komplikované infekce kůže a měkkých tkání
- bez nekrotizace
RRT) vzhledem k mnoha proměnným faktorům, které u nich mohou ovlivnit hladiny
vankomycinu.
U pacientů s lehkou nebo středně těžkou poruchou funkce ledvin se počáteční dávka nesmí
snižovat. U pacientů s těžkou poruchou funkce ledvin je vhodnější raději prodloužit interval
mezi podáním než podávat nižší denní dávky.
Musí se věnovat odpovídající pozornost souběžnému podávání léčivých přípravků, které
mohou snížit clearance vankomycinu a/nebo zesílit jeho nežádoucí účinky (viz bod 4.4).
Vankomycin je špatně dialyzovatelný intermitentní hemodialýzou. Nicméně použití membrán
s vysokou propustností (high-flux) a kontinuální léčby nahrazující funkci ledvin (continuous
renal replacement therapy - CRRT) zvyšuje clearance vankomycinu a obecně vyžaduje
náhradní dávku (obvykle po hemodialýze v případě intermitentní hemodialýzy).

Dospělí
Úprava dávky u dospělých pacientů může být založena na odhadovaném poměru glomerulární
filtrace (eGFR) podle následujícího vzorce:

Muži: [tělesná hmotnost (kg) x 140 - věk (roky)]/ 72 x sérový kreatinin (mg/dl)
Ženy: 0,85 x hodnota vypočtená podle výše uvedeného vzorce.

Obvyklá počáteční dávka pro dospělé pacienty je 15 až 20 mg/kg, má být podána každých hodin u pacientů s clearance kreatininu mezi 20 až 49 ml/min. U pacientů s těžkou poruchou
funkce ledvin (clearance kreatininu nižší než 20 ml/min) nebo u pacientů na léčbě nahrazující
funkci ledvin, odpovídající načasování a velikost následných dávek ve velké míře závisí na
způsobu RRT a má být založeno na nejnižších sérových hladinách vankomycinu a na

reziduální funkci ledvin (viz bod 4.4). V závislosti na klinické situaci se musí zvážit
pozdržení další dávky po dobu čekání na výsledky stanovení hladin vankomycinu.
U kriticky nemocných pacientů s poruchou funkce ledvin počáteční nasycovací dávka (25 až
30 mg/kg) nemá být snižována.

Pediatrická populace

Úprava dávky u pediatrických pacientů ve věku 1 rok a starších může být založena na
odhadované rychlosti glomerulární filtrace (eGFR) pomocí revidovaného Schwartzova
vzorce:
eGFR (ml/min/1,73m2 ) = (výška cm x 0,413)/ sérový kreatinin (mg/dl)
eGFR (ml/min/1,73m2) = (výška cm x 36,2)/ sérový kreatinin (μmol/l)
Pro novorozence a kojence ve věku do 1 roku je potřeba vyhledat radu odborníka, protože
revidovaný Schwartzův vzorec u nich nelze aplikovat.

Orientační doporučení dávkování pro pediatrickou populaci jsou uvedena v tabulce níže a
sledují ty samé principy jako u dospělých pacientů.

GFR (ml/min/1,73 m2) IV dávka Frekvence
50-30 15 mg/kg po 12 hodinách
29-10 15 mg/kg po 24 hodinách
< 10 10-15 mg/kg Opakovaná dávka na základě
hladin* Intermitentní hemodialýza 15 mg/kg
Peritoneální dialýza 10-15 mg/kg
Kontinuální terapie
nahrazující funkci ledvin
15 mg/kg Opakovaná dávka na základě
hladin*
*Odpovídající načasování a velikost následných dávek ve velké míře závisí na způsobu RRT
a má být založeno na sérových hladinách vankomycinu získaných před podáním dávky a na
reziduální funkci ledvin. V závislosti na klinické situaci se musí zvážit pozdržení další dávky
po dobu čekání na výsledky stanovení hladin vankomycinu.


Porucha funkce jater
U pacientů s poruchou funkce jater není zapotřebí žádná úprava dávky.

Těhotenství
U těhotných žen mohou být potřebné signifikantně vyšší dávky pro dosažení terapeutických
sérových koncentrací (viz bod 4.6).

Obézní pacienti
U obézních pacientů musí být úvodní dávka individuálně upravena podle celkové tělesné
hmotnosti jako u neobézních pacientů.

Perorální podání

Pacienti ve věku od 12 let a starší

Léčba infekce vyvolané bakterií Clostridium difficile (CDI):
Doporučená dávka vankomycinu je 125 mg každých 6 hodin po dobu 10 dní u první epizody
nezávažné infekce způsobené bakterií Clostridium difficile (CDI). Tato dávka může být

zvýšena až na 500 mg každých 6 hodin po dobu 10 dní v případě závažného nebo
komplikovaného onemocnění. Maximálni denní dávka nemá přesáhnout 2 g.
U pacientů s mnohočetnými rekurencemi infekce se má zvážit léčba probíhajíci epizody CDI
vankomycinem 125 mg čtyřikrát denně po dobu 10 dní následovaná buď snížením dávky,
např. postupně snižovanou dávkou až na 125 mg denně nebo pulsním režimem, např. 125-mg/den každé 2-3 dny po dobu nejméně 3 týdnů.

Novorozenci, kojenci a děti ve věku do 12 let
Doporučená dávka vankomycinu je 10 mg/kg perorálně každých 6 hodin po dobu 10 dnů.
Maximální denní dávka nemá přesáhnout 2 g.
Může být nutné přizpůsobit délku léčby vankomycinem klinickému průběhu u jednotlivých
pacientů. Kdykoliv je to možné, má být ukončena léčba antibakteriálním léčivem podezřelým
ze zapříčinění CDI. Má být zahájeno odpovídající doplnění tekutin a elektrolytů.

Monitorování sérových koncentrací vankomycinu
Frekvence monitorování léčivého přípravku (therapeutic drug monitoring - TDM) je potřeba
individualizovat na základě klinické situace a odpovědi na léčbu, v rozmezí od denních
vzorků, které mohou být vyžadovány u některých hemodynamicky nestabilních pacientů, až
po vzorky nejméně jednou týdně u stabilních pacientů, vykazujících terapeutickou odpověď.
U pacientů s normální funkcí ledvin má být sérová hladina vankomycinu monitorována druhý
den léčby těsně před podáním další dávky.
U pacientů s intermitentní hemodialýzou mají být hladiny vankomycinu obvykle vyšetřeny
před hemodialýzou.
Po perorálním podání se má provádět monitorování sérových hladin vankomycinu u pacientů
se zánětlivými střevními onemocněními (viz bod 4.4).
Minimální terapeutické hladiny vankomycinu v krvi mají normálně být 10-20 mg/l, v
závislosti na místě infekce a citlivosti patogenu. Klinickými laboratořemi jsou obvykle
doporučovány nejnižší hladiny 15-20 mg/l, aby lépe pokryly patogeny klasifikované jako
citlivé s MIC ≥1 mg/l (viz body 4.4 a 5.1).
Metody založené na modelech mohou být užitečné v předpovědi individuálního dávkovacího
režimu pro dosažení odpovídající AUC. Přístup založený na modelu může být užitečný jak
pro výpočet personalizované úvodní dávky, tak pro úpravu dávky založené na výsledcích
TDM (viz bod 5.1).

Způsob podání

Intravenózní podání
Intravenózní vankomycin je obvykle podáván jako intermitentní infuze a dávkovací
doporučení uvedená v tomto bodě pro intravenózní podání odpovídají tomuto typu podání.
Vankomycin se musí podávat pouze pomalou intravenózní infuzí v trvání nejméně jedné
hodiny nebo rychlostí nejvýše 10 mg/min (podle toho, co je delší) jež je dostatečně naředěna
(nejméně 100 ml na 500 mg nebo nejméně 200 ml na 1000 mg) (viz bod 4.4).
Pacienti, jejichž příjem tekutin musí být omezen, mohou rovněž dostat roztok 500 mg/50 ml
nebo 1000 mg/100 ml, ačkoliv riziko nežádoucích účinků vyvolaných infuzí může být u
těchto vyšších koncentrací zvýšeno.
Návod k rekonstituci tohoto léčivého přípravku před jeho podáním je uveden v bodě 6.6.
Kontinuální infuze vankomycinu může být zvážena např. u pacientů s nestabilní clearance
vankomycinu.



Perorální podání
Roztok se podá pacientovi k vypití anebo se může podat nasogastrickou sondou (viz bod
6.6). Příprava roztoku pro perorální podání je uvedena v bodě 6.

4.3 Kontraindikace

Hypersenzitivita na léčivou látku.

Vankomycin nesmí být podáván intramuskulárně vzhledem k riziku nekrózy v místě podání.

4.4 Zvláštní upozornění a opatření pro použití

Hypersenzitivní reakce
Jsou možné závažné a ojediněle fatální hypersenzitivní reakce (viz body 4.3 a 4.8). V případě
hypersenzitivních reakcí se musí léčba vankomycinem okamžitě ukončit a musí být zahájena
neodkladná opatření.
U pacientů používajících vankomycin po dlouhé časové období nebo souběžně s jinými
přípravky, které mohou způsobit neutropenii nebo agranulocytózu, má být v pravidelných
intervalech monitorován počet leukocytů. Všem pacientům, kterým je podáván vankomycin,
mají být prováděna pravidelná hematologická vyšetření, analýza moči a testy jaterních a
renálních funkcí.
Vankomycin se má používat s opatrností u pacientů s alergickými reakcemi na teicoplanin,
protože se může objevit zkřížená hypersenzitivita, včetně fatálního anafylaktického šoku.

Spektrum antibakteriální aktivity
Vankomycin má spektrum antibakteriální aktivity omezeno na grampozitivní organismy. Není
vhodný k použití jako samostatné léčivo pro léčbu některých typů infekcí pokud není patogen
již určen a není známo, že je citlivý, anebo je vysoké podezření, že nejpravděpodobnější
pathogen či patogeny jsou vhodné pro léčbu vankomycinem.
Racionální použití vankomycinu má brát do úvahy bakteriální spektrum aktivity, bezpečnostní
profil a standard antibakteriální léčby pro léčbu jednotlivého pacienta.

Ototoxicita
Ototoxicita, která může být přechodná nebo trvalá (viz bod 4.8) byla hlášena u pacientů s
předcházející hluchotou, kteří dostávali vysoké intravenózní dávky, nebo kteří byli souběžně
léčeni jiným ototoxickým přípravkem jako jsou aminoglykosidy. Vankomycinu je potřeba se
vyhnout rovněž u pacientů s předcházející ztrátou sluchu. Hluchotě může předcházet tinitus.
Zkušenosti s jinými antibiotiky naznačují, že hluchota může být progredující navzdory
přerušení léčby. Pro snížení rizika ototoxicity mají být pravidelně hodnoceny krevní hladiny a
doporučuje se pravidelné monitorování sluchových funkcí.
K poškození sluchu jsou obzvláště náchylní starší pacienti. Monitorování vestibulárních a
sluchových funkcí u starších pacientů má být prováděno během léčby a po léčbě. Je potřeba
se vyhnout souběžnému nebo následnému podání jiných ototoxických látek.

Reakce související s infuzí
Rychlé podání bolusu (např. během několika minut) může být spojeno s vystupňovanou
hypotenzí (včetně šoku a vzácněji srdeční zástavy), reakcí podobné odpovědi na histamin a
makulopapulózní nebo erytematózní vyrážkou („syndrom rudého muže” nebo „syndrom
rudého krku”). Vankomycin má být podán v pomalé infuzi v naředěném roztoku (2,5 až 5,
mg/ml) rychlostí ne vyšší než 10 mg/min a po dobu nejméně 60 minut aby se zabránilo
reakcím spojeným s rychlou infuzí. Zastavení infuze obvykle vede k rychlému vymizení
těchto reakcí.
Frekvence reakcí vztahujících se k infuzi (hypotenze, zarudnutí, erytém, kopřivka a svědění)
se zvyšuje při souběžném podání anestetik (viz bod 4.5). To může být omezeno podáním
vankomycinu infuzí po dobu nejméně 60 minut, před uvedením do anestezie.

Závažné kožní nežádoucí reakce (SCAR)
Závažné kožní nežádoucí reakce (SCAR), včetně Stevensova-Johnsonova syndromu (SJS),
toxické epidermální nekrolýzy (TEN), lékové reakce s eozinofilií a systémovými příznaky
(DRESS) a akutní generalizované exantematózní pustulózy (AGEP), které mohou být život
ohrožující nebo fatální, byly hlášeny v souvislosti s léčbou vankomycinem (viz bod 4.8).
Většina z těchto reakcí se objevila během několika dní až osmi týdnů po zahájení léčby
vankomycinem.
Při předepisování léku mají být pacienti informováni o známkách a příznacích a pečlivě
monitorováni s ohledem na možný výskyt kožní reakce. Pokud se objeví známky a příznaky
naznačující tyto reakce, musí se vankomycin okamžitě vysadit a má být zvážena alternativní
léčba. Pokud se u pacienta při léčbě vankomycinem vyvinula SCAR, nesmí být léčba
vankomycinem nikdy znovu zahájena.

Reakce se vztahem k místu podání
U mnoha pacientů dostávajících vankomycin intravenózně se mohou objevit bolest a
tromboflebitida, a mohou být příležitostně závažné. Frekvence a závažnost tromboflebitidy
může být minimalizována pomalým podáním léčivého přípravku jako naředěného roztoku
(viz bod 4.2) a pravidelnou změnou míst infuze.
Účinnost a bezpečnost vankomycinu nebyly stanoveny pro intrathekální, intralumbální a
intraventrikulární cesty podání.

Nefrotoxicita
Vankomycin má být podáván s opatrností u pacientů s poruchou funkce ledvin, včetně anurie,
jelikož možnost rozvoje toxických účinků je mnohem vyšší při prodloužených vysokých
koncentracích v krvi. Riziko toxicity je zvýšeno vysokými koncentracemi v krvi nebo
prodlouženou léčbou.
Pravidelné monitorování hladin vankomycinu v krvi je indikováno při léčbě vysokou dávkou
a při dlouhodobém podávání, zvláště u pacientů s poruchou funkce ledvin nebo poruchou
sluchu stejně tak jako při souběžném podávání nefrotoxických nebo ototoxických léčiv (viz
body 4.2 a 4.5).

Poruchy oka
Vankomycin není registrován pro intrakamerální nebo intravitreální podání, včetně profylaxe
endoftalmitidy.
Po intrakamerálním nebo intravitreálním podání vankomycinu během nebo po operaci
katarakty byla v jednotlivých případech pozorována hemoragická okluzivní vaskulitida
retinálních cév (HORV), včetně trvalé ztráty zraku.

Pediatrická populace

Současná doporučená intravenózní dávkování pro pediatrickou populaci, zejména pro děti ve
věku do 12 let, mohou vést k subterapeutickým hladinám vankomycinu u podstatného počtu
dětí. Nicméně bezpečnost zvýšeného dávkování vankomycinu nebyla patřičně hodnocena a
všeobecně nemohou být doporučeny dávky vyšší než 60 mg/kg/den.

Vankomycin má být podáván se zvláštní opatrností u předčasně narozených novorozenců a
mladších kojenců, vzhledem k nezralosti ledvin a možnému zvýšení sérových koncentrací
vankomycinu. Proto musí být u těchto dětí pozorně monitorovány krevní koncentrace
vankomycinu. Souběžné podání vankomycinu a anestetik bylo u dětí spojeno s erytémem a
zarudnutím podobným histaminové reakci.Podobně souběžné použití s nefrotoxickými léčivy
jako aminoglykosidová antibiotika, NSAID (např. ibuprofen pro uzávěr zjevného ductus
arteriosus) nebo amfotericin B, je spojeno se zvýšeným rizikem nefrotoxicity (viz bod 4.5) a
proto je indikováno častější monitorování sérových hladin vankomycinu.

Použití u starších pacientů
Přirozený pokles glomerulární filtrace s přibývajícím věkem může vést ke zvýšeným sérovým
koncentracím, jestliže dávka není upravena (viz bod 4.2).

Interakce s anestetiky
Anestetiky vyvolaná deprese myokardu může být vankomycinem zesílena. Během anestezie
musí být dávka dobře naředěna a podávána pomalu za pečlivého monitorování srdce. Změny
polohy mají být odloženy, dokud infuze není dokončena pro umožnění posturální adaptace
(viz bod 4.5).

Pseudomembranózní enterokolitida
V případě závažného přetrvávajícího průjmu se musí vzít do úvahu možnost
pseudomembranozní enterokolitidy, která by mohla být život ohrožující (viz bod 4.8). Nesmí
se podávat antidiaroika.

Superinfekce
Prodloužené podávání vankomycinu může mít za následek přerůstání necitlivých organismů.
Nezbytné je pozorné sledování pacienta. Jestliže se během léčby objeví superinfekce, mají být
přijata odpovídající opatření.

Perorální podání
Intravenózní podání vankomycinu není účinné pro léčbu infekcí způsobených bakterií
Clostridium difficile. Pro tuto indikaci se vankomycin musí podávat perorálně.
Testování na kolonizaci Clostridium difficile nebo stanovení toxinů se nedoporučuje u dětí
mladších než 1 rok, vzhledem k vysokému poměru asymptomatické kolonizace, pokud není
přítomen závažný průjem u dětí s rizikovými faktory stázy jako Hirschsprungova choroba,
operovaná anální atrezie nebo další závažné poruchy (střevní) motility.Vždy se má hledat
alternativní etiologie a enterokolitida způsobená bakterií Clostridium difficile má být
potvrzena.

Potenciál systémové absorpce
Absorpce může být zvýrazněna u pacientů se zánětlivými onemocněními střevní sliznice nebo
s pseudomembranózní kolitidou vyvolanou bakterií Clostridium difficile. U těchto pacientů
existuje riziko rozvoje nežádoucích účinků, zejména pokud je současně přítomna porucha
funkce ledvin. Čím vyšší je stupeň poruchy funkce ledvin, tím vyšší je riziko rozvoje
nežádoucích účinků spojených s parenterálním podáním vankomycinu. U pacientů se
zánětlivým onemocněním střevní sliznice je nutné provádět sledování sérových koncentrací
vankomycinu.




Interakce s antiperistaltiky a s inhibitory protonové pumpy
Je nutné se vyhnout podání antiperistaltik a má být přehodnoceno podávání inhibitorů
protonové pumpy.

Rozvoj bakteriální rezistence
Perorální podávání vankomycinu zvyšuje možnost vzniku vankomycin-rezistentních populací
enterokoků v gastrointestinálním traktu. Vzhledem k tomu se doporučuje opatrné používání
vankomycinu perorálně.

4.5 Interakce s jinými léčivými přípravky a jiné formy interakce

Současné podávání vankomycinu a anestetik bylo provázeno erytémem, návaly podobnými
reakcím na histamin a anafylaktoidními reakcemi.
Bylo hlášeno, že četnost reakcí souvisejících s infuzí se zvyšuje při současném podávání
anestetik. Účinky související s infuzí lze minimalizovat podáním vankomycinu v podobě
60minutové infuze před anestetickou indukcí.

Je-li indikováno souběžné či následné systémové nebo lokální podání jiných potenciálně
ototoxických, neurotoxických či nefrotoxických látek, jako jsou amfotericin B,
aminoglykosidy, bacitracin, polymyxin B, kolistin, viomycin, cisplatina,
piperacilin/tazobaktam je třeba pacienta pečlivě sledovat (viz bod 4.4).
Při současném podání vankomycinu a neuromuskulárních blokátorů se zvyšuje riziko
neuromuskulární blokace.

4.6 Fertilita, těhotenství a kojení

Těhotenství
Dosud nejsou k dispozici dostatečné zkušenosti s podáváním vankomycinu během těhotenství
u žen. Reprodukční toxikologické studie na zvířatech neprokázaly žádný vliv na vývoj
embrya, plodu nebo těhotenství (viz bod 5.3).

Vankomycin však prostupuje placentou a nelze vyloučit potenciální riziko embryonální nebo
novorozenecké ototoxicity a nefrotoxicity. Vankomycin se proto má v těhotenství podávat
pouze v případě nutnosti a po důkladném zvážení rizik.

Kojení
Vankomycin je vylučován do lidského mateřského mléka, a u kojících matek se proto má
používat pouze v případě, že pacientka nereaguje na jiná antibiotika. Kojícím matkám
podávejte vankomycin velmi opatrně s ohledem na možné nežádoucí reakce u dětí (narušení
střevní flory s průjmy, kolonizace kvasinkovými houbami a možná senzibilizace).
Vzhledem k významu tohoto léku pro kojící matku je vhodné uvažovat o ukončení kojení.

4.7 Účinky na schopnost řídit a obsluhovat stroje

Vankomycin má zanedbatelný vliv na schopnost řídit nebo obsluhovat stroje.

4.8 Nežádoucí účinky

Souhrn bezpečnostního profilu
Nejčastějšími nežádoucími účinky jsou flebitida, pseudoalergické reakce a zrudnutí horní
části trupu (syndrom „rudého muže”) ve spojení s příliš rychlou intravenózní infuzí
vankomycinu.

Absorpce vankomycinu z gastrointestinálního traktu je zanedbatelná. Nicméně u závažných
zánětů střevní sliznice, zvláště v kombinaci s poruchou funkce (nedostatečností) ledvin, se
mohou objevit nežádoucí účinky, které se objevují, pokud je vankomycin podáván
parenterálně.

V souvislosti s léčbou vankomycinem byly hlášeny závažné kožní nežádoucí reakce (SCAR),
včetně Stevensova-Johnsonova syndromu (SJS), toxické epidermální nekrolýzy (TEN),
lékové reakce s eozinofilií a systémovými příznaky (DRESS) a akutní generalizované
exantematózní pustulózy (AGEP), (viz bod 4.4).

Tabulkový seznam nežádoucích účinků
V každé skupině frekvencí jsou nežádoucí účinky seřazeny sestupně podle klesající
závažnosti.
Níže uvedené nežádoucí účinky jsou definovány s použitím vyjadřování frekvence a tříd
orgánových systémů podle databáze MedDRA:
velmi časté (≥ 1/10); časté (≥ 1/100 až < 1/10); méně časté (≥ 1/1000 až < 1/100); vzácné (≥
1/10000 až < 1/1000); velmi vzácné (< 1/10000), není známo (z dostupných údajů nelze
určit).

Třída orgánových systémů
Frekvence Nežádoucí účinek
Poruchy krve a lymfatického systému:
Vzácné Reverzibilní neutropenie1, agranulocytóza, eozinofilie,
trombocytopenie, pancytopenie.
Poruchy imunitního systému:
Vzácné Hypersenzitivní reakce, anafylaktické reakce2
Poruchy ucha a labyrintu:
Méně časté Přechodná nebo trvalá ztráta sluchuVzácné Vertigo, tinitus3, závratě
Srdeční poruchy:
Velmi vzácné Srdeční zástava
Cévní poruchy:
Časté Pokles krevního tlaku
Vzácné Vaskulitida
Respirační, hrudní a mediastinální poruchy:
Časté Dyspnoe, stridor
Gastrointestinální poruchy:
Vzácné Nauzea
Velmi vzácné Pseudomembranózní enterokolitida
Není známo Zvracení, průjem
Poruchy kůže a podkožní tkáně:
Časté Zrudnutí horní části trupu (syndrom „rudého muže”), exantém a
zánět sliznice, svědění, kopřivka
Velmi vzácné Exfolativní dermatitida, Stevens-Johnsonův syndrom, lineární IgA bulózní

dermatóza, toxická epidermální nekrolýza (TEN)
Není známo Léková reakce s eozinofilií a systémovými příznaky (DRESS
syndrom), AGEP (akutní generalizovaná exantematózní pustulóza)
Poruchy ledvin a močových cest:
Časté Renální insuficience manifestovaná primárně jako zvýšené hladiny
sérového kreatininu a sérové urey
Vzácné Intersticiální nefritida, akutní selhání ledvin
Není známo Akutní tubulární nekróza
Celkové poruchy a reakce v místě aplikace:
Časté Flebitida, zrudnutí horní části trupu a obličeje
Vzácné Léková horečka, třes, bolest a svalové křeče hrudních a zádových
svalů

Popis vybraných nežádoucích účinků
Reverzibilní neutropenie obvykle začíná jeden týden nebo později po zahájení intravenózní
léčby nebo po celkové dávce vyšší než 25 g.
Během nebo krátce po podání rychlé infuze se mohou objevit anafylaktické/anafylaktoidní
reakce včetně sípání. Reakce odezní, pokud je podávání ukončeno obvykle během 20 minut
až 2 hodin. Infuze s vankomycinem se musí podávat pomalu (viz body 4.2 a 4.4). Po
intramuskulární injekci se může objevit nekróza.
Tinitus, možná předcházející nástupu hluchoty, musí být považován za indikaci k ukončení
léčby.
Ototoxicita byla primárně hlášena u pacientů, kterým byly podávány vysoké dávky nebo u
pacientů, kteří souběžně dostávali léčbu jiným ototoxickým léčivým přípravkem jako jsou
aminoglykosidy nebo u pacientů kteří měli pre-existující pokles funkce ledvin nebo sluchu.

Pediatrická populace

Bezpečnostní profil je obecně konzistentní mezi dětmi a dospělými pacienty. U dětí byla
popsána nefrotoxicita, obvykle ve spojení s jinými nefrotoxickými léčivy jako např.
aminoglykosidy.


Hlášení podezření na nežádoucí účinky
Hlášení podezření na nežádoucí účinky po registraci léčivého přípravku je důležité. Umožňuje
to pokračovat ve sledování poměru přínosů a rizik léčivého přípravku. Žádáme zdravotnické
pracovníky, aby hlásili podezření na nežádoucí účinky na adresu:
Státní ústav pro kontrolu léčiv, Šrobárova 48, 100 41 Praha 10, webové stránky:
www.sukl.cz/nahlasit-nezadouci-ucinek.

4.9 Předávkování

Doporučuje se podpůrná péče s udržováním glomerulární filtrace. Vankomycin se z krve
špatně odstraňuje pomocí hemodialýzy nebo peritoneální dialýzy. Hemoperfuze s použitím
pryskyřice Amberlit XAD-4 má podle hlášení limitovaný přínos.

5. FARMAKOLOGICKÉ VLASTNOSTI

5.1 Farmakodynamické vlastnosti

Farmakoterapeutická skupina: glykopeptidová antibiotika

ATC kód: J01XA01.

Mechanismus účinku
Vankomycin je tricyklické glykopeptidové antibiotikum, které inhibuje syntézu buněčné stěny
u citlivých bakterií vysoce afinitní vazbou na D-alanyl-D-alaninové zakončení jednotky
prekurzoru buněčné stěny. Léčivo je baktericidní pro dělící se mikroorganizmy. Navíc
narušuje permeabilitu bakteriální buněčné membrány a syntézu RNA.

Farmakokinetický/ farmakodynamický vztah (PK/PD)
Vankomycin ukazuje aktivitu nezávislou na dávce s plochou pod křivkou koncentrací (AUC)
rozdělenou minimální inhibiční koncentrací (MIC) cílového organismu jako primární
předpovědní ukazatel účinnosti. Na základě údajů in vitro, zvířecích a v omezené míře
dostupných údajů u lidí byl stanoven poměr AUC/MIC s hodnotou 400 jako cílový PK/PD
pro dosažení klinické účinnosti vankomycinu. Pro dosažení tohoto cíle tam, kde MIC je ≥ 1,mg/l, je požadováno dávkování v horním rozmezí a vysoké nejnižší sérové koncentrace (20 mg/l) (viz bod 4.2).

Mechanismus rezistence
Získaná rezistence na glykopeptidy je nejčastější u enterokoků a je založená na získání
různých „van“ genových komplexů, které modifikují cílový D-alanyl-D-alanin na D-alanyl-
D-laktát nebo D-alanyl-D-serin, které váží vankomycin slabě. V některých zemích je
pozorován vzrůstající počet případů rezistence, zvláště u enterokoků; zvláště alarmující jsou
multirezistentní kmeny Enterococcus faecium.
„Van“ geny byly vzácně nalezeny u bakterie Staphylococcus aureus, kde změny buněčné
stěny mají za následek „střední” citlivost, která je nejčastěji heterogenní. Rovněž byly hlášeny
methicilin-rezistentní kmeny stafylokoka (MRSA) se sníženou citlivostí na vankomycin.
Snížená citlivost nebo rezistence na vankomycin u rodu Staphylococcus není dobře
pochopena. Je vyžadováno několik genetických prvků a mnohočetné mutace.
Neexistuje zkřížená rezistence mezi vankomycinem a jinými třídami antibiotik. Objevuje se
zkřížená rezistence s jinými glykopeptidovými antibiotiky, jako je teikoplanin. Sekundární
rozvoj rezistence v průběhu léčby je vzácný.

Synergismus
Kombinace vankomycinu s aminoglykosidovým antibiotikem má synergický účinek proti
mnoha kmenům Staphylococcus aureus, non-enterokokové skupině D-streptokoků,
enterokokům a streptokokům rodu viridans. Kombinace vankomycinu s cefalosporinem má
synergický účinek proti některým oxacilin-rezistentním kmenům Staphylococcus epidermidis,
a kombinace vankomycinu s rifampicinem má synergický účinek proti Staphylococcus
epidermidis a částečně synergický účinek proti některým kmenům Staphylococcus aureus.
Jelikož vankomycin v kombinaci s cefalosporinem může mít rovněž antagonistický účinek
proti některým kmenům Staphylococcus epidermidis a v kombinaci s rifampicinem proti
některým kmenům Staphylococcus aureus, je vhodné testování předchozího synergismu.
Mají být získány vzorky pro bakteriální kultury, aby bylo možno izolovat a identifikovat
vyvolávající organismy a stanovit jejich citlivost na vankomycin.

Hraniční hodnoty testů citlivosti
Vankomycin je aktivní vůči grampozitivním bakteriím jako stafylokoky, streptokoky,
enterokoky, pneumokoky a klostridia. Gramnegativní bakterie jsou rezistentní.
Prevalence získané rezistence pro vybrané druhy se může geograficky a v čase měnit a jsou
žádoucí lokální informace o vybraných druzích, zvláště při léčbě závažných infekcí. Pokud je

to potřebné, má být vyhledána rada specialisty, jestliže lokální prevalence rezistence je
taková, že užitečnost léčiva alespoň u některých typů infekcí je sporná. Tato informace pouze
poskytuje přibližné vodítko ke zhodnocení, zda jsou mikroorganismy citlivé na vankomycin.
Hraniční hodnoty minimální inhibiční koncentrace stanovené Evropskou komisí pro testování
antimikrobiální citlivosti (European Committee on Antimicrobial Susceptibility Testing -
EUCAST) jsou následující:

Citlivé Rezistentní
Staphylococcus aureus1 ≤ 2 mg/l > 2 mg/l
Staphylococcus koaguláza-
negativní
≤ 4 mg/l > 4 mg/l
Enterococcus spp. ≤ 4 mg/l > 4 mg/l
Streptokoky skupiny A, B, C
a G
≤ 2 mg/l > 2 mg/l
Streptococcus pneumoniae ≤ 2 mg/l > 2 mg/l
Grampozitivní anaerobní
bakterie
≤ 2 mg/l > 2 mg/l
1S. aureus s MIC vankomycinu 2 mg/l jsou na hranici distribuce divokého typu a proto se
může vyskytnout narušená klinická odpověď.

Obvykle citlivé druhy
Grampozitivní druhy
Enterococcus faecalis
Staphylococcus aureus
Staphylococcus aureus methicilin-rezistentní
Koaguláza-negativní stafylokok
Stretococcus spp.
Streptococcus pneumoniae
Enterococcus spp.
Staphylococcus spp.

Anaerobní druhy
Clostridium spp. kromě Clostridium innocuum
Eubacterium spp.
Peptostreptococcus spp.
Druhy, u kterých může být problémem získaná rezistence
Enterococcus faecium
Přirozeně rezistentní druhy
Všechny gramnegativní bakterie
Grampozitivní aerobní druhy
Erysipelothrix rhusiopathiae
Heterofermentative Lactobacillus
Leuconostos spp.
Pediococcus spp.

Anaerobní druhy

Clostridium innocuum

5.2 Farmakokinetické vlastnosti

Absorpce
Vankomycin je podáván intravenózně k léčbě systémových infekcí.
V případě pacientů s normální funkcí ledvin, intravenózní infuze opakovaných dávek 1g
vankomycinu (15 mg/kg) během 60 minut navodí přibližné průměrné plazmatické
koncentrace 50-60 mg/l, 20-25 mg/l a 5-10 mg/l, okamžitě po infuzi, 2 hodiny, resp. 11 hodin
po dokončení infuze. Plazmatické hladiny dosažené po opakovaných dávkách jsou podobné
hladinám dosaženým po jednorázové dávce.

Vankomycin obvykle není absorbován do krve po perorálním podání. Nicméně se může
objevit absorpce po perorálním podání u pacientů s (pseudomembranózní) kolitidou. To může
vést k akumulaci vankomycinu u pacientů se současně existující poruchou funkce ledvin.
Distribuce
Distribuční objem je přibližně 60 l/1,73 m2 tělesného povrchu. Při sérových koncentracích
vankomycinu od 10 mg/l do 100 mg/l, je vazba léčiva na plazmatické bílkoviny přibližně 55%, měřeno ultrafiltrací.
Vankomycin snadno prochází placentou a je distribuován do pupečníkové krve. U mozkových
plen nepostižených zánětem vankomycin prochází přes hematoencefalickou bariéru jen v
malé míře.
Biotransformace
Metabolismus léčiva je velmi malý. Po parenterálním podání je téměř kompletně vyloučeno
jako mikrobiologicky aktivní látka (přibližně 75-90% během 24 hodin) glomerulární filtrací
ledvinami.

Eliminace
Eliminační poločas vankomycinu je 4 až 6 hodin u pacientů s normální funkcí ledvin a 2,2-hodiny u dětí. Plazmatická clearance je přibližně 0,058 l/kg/h a renální clearance přibližně
0,048 l/kg/h. V prvních 24 hodinách je přibližně 80 % podané dávky vankomycinu vyloučeno
močí cestou glomerulární filtrace. Porucha funkce ledvin zpožďuje vylučování vankomycinu.
U anefrických pacientů je průměrný poločas 7,5 dne. V těchto případech je indikováno
doplňkové monitorování plazmatických koncentrací vzhledem k ototoxicitě léčby
vankomycinem.
Vylučování žlučí je nevýznamné (méně než 5% dávky).
Ačkoliv vankomycin není účinně eliminován hemodialýzou nebo peritoneální dialýzou, bylo
hlášeno zvýšení clearance vankomycinu při hemoperfuzi a hemofiltraci.

Po perorálním podání je nalezen v moči pouze zlomek podané dávky. Naproti tomu jsou
vysoké koncentrace vankomycinu nalézány ve stolici (>3100 mg/kg při dávkách 2 g/den).

Linerarita/nelinearita
Koncentrace vankomycinu obecně stoupají proporcionálně s vyšší dávkou. Plazmatické
koncentrace během podávání opakovaných dávek jsou podobné jako po podání jednorázové
dávky.


Characteristiky u zvláštních skupin

Porucha funkce ledvin
Vankomycin je primárně odstraňován glomerulární filtrací. U pacientů s poruchou funkce
ledvin je terminální eliminační poločas vankomycinu prodloužen a celková tělesná clearance
je snížena. Následně má být optimální dávka vypočítána v souladu s doporučeným
dávkováním uvedeným v bodě

4.2 Dávkování a způsob podání.

Porucha funkce jater
Farmakokinetika vankomycinu není u pacientů s poruchou funkce jater ovlivněna.

Těhotné ženy
U těhotných žen mohou být potřebné významně vyšší dávky pro dosažení terapeutických
sérových koncentrací (viz bod 4.6).

Pacienti s nadváhou
U pacientů s nadváhou může být ovlivněna distribuce vankomycinu kvůli zvýšení
distribučního objemu, renální clearance a možným změnám ve vazbě na plazmatické
bílkoviny. U zdravých dospělých mužů byly v této subpopulaci nalezeny vyšší než očekávané
sérové koncentrace vankomycinu (viz bod 4.2).

Pediatrická populace

Farmakokinetika vankomycinu ukázala širokou variabilitu mezi jednotlivci u předčasně a v
termínu narozených novorozenců. Po intravenózním podání u novorozenců distribuční objem
vankomycinu kolísá mezi 0,38 a 0,97 l/kg, podobný hodnotám u dospělých, zatímco clearance
kolísá mezi 0,63 a 1,4 ml/kg/min. Poločas kolísá mezi 3,5 a 10 hodinami a je delší než u
dospělých, což odráží obvyklé nižší hodnoty clearance u novorozenců.
U kojenců a starších dětí distribuční objem kolísá mezi 0,26-1,05l/kg zatímco clearance kolísá
mezi 0,33-1,87 ml/kg/min.

5.3 Předklinické údaje vztahující se k bezpečnosti

Akutní toxicita
LD50 byla (v mg/kg tělesné hmotnosti):

i.v. i.p. s.c.
Myš 489 1734 > Potkan 319 2218 /
Pes 100 / /
Morče / 737 /
Potkani a myši umírali po letálních dávkách bezprostředně po podání s příznaky toxického
ovlivnění centrálního nervového systému, psi umírali na selhání ledvin o několik dní později.

Toxicita po opakovaných dávkách
U potkanů, kteří dostávali denně po 35 dní opakované perorální dávky od 375 do 3000 mg/kg
tělesné hmotnosti, byla po dávkách od 1500 mg/kg tělesné hmotnosti pozorována
lymfocytopenie a od dávek 750 mg/kg tělesné hmotnosti snížená hmotnost sleziny a thymu ve
srovnání s kontrolní skupinou. Ve všech skupinách, kterým byl podáván vankomycin, se
objevilo snížení hladin celkových proteinů, glukosy a cholesterolu v séru a histologicky

zjistitelné poruchy epitelu sliznice slepého střeva. Intravenózní dávky 25 mg/kg tělesné
hmotnosti u psů a 50 mg/kg u opic i i.m. podání 50 mg/kg tělesné hmotnosti u koček vyvolalo
jen lokální reakce v místě injekce.
Vyšší dávky od 50 mg/kg tělesné hmotnosti i.v. u psů a 350 mg/kg tělesné hmotnosti i.p. u
potkanů se ukázaly být nefrotoxické.

Mutagenní a kancerogenní potenciál
Vankomycin byl pouze v omezené míře testován na mutagenní účinky. Dosavadní testy měly
negativní výsledky.

Dlouhodobé studie u zvířat o kancerogenním potenciálu nejsou k dispozici.

Reprodukční toxicita
Ve studiích teratogenity dostávali potkani až 200 mg/kg tělesné hmotnosti a králíci až mg/kg tělesné hmotnosti. Teratogenní účinky nebyly zjištěny.
Studie na zvířatech o použití vankomycinu v průběhu perinatálního a postnatálního období a
studie z hlediska účinků na fertilitu nejsou k dispozici.

6. FARMACEUTICKÉ ÚDAJE

6.1 Seznam pomocných látek

Žádné.

6.2 Inkompatibility

Roztoky vankomycinu mají nízké pH. To může způsobit chemickou nebo fyzikální nestabilitu
po smísení s jinými látkami. Proto je třeba každý roztok k parenterálnímu použití před
použitím vizuálně zkontrolovat na přítomnost sraženin a na diskoloraci.

Tento léčivý přípravek nesmí být mísen s jinými léčivými přípravky a s jinými roztoky
s výjimkou těch, které jsou uvedeny v bodě 6.6.

Kombinovaná terapie
Při kombinované terapii vankomycinem spolu s jinými antibiotiky/chemoterapeutiky je třeba
jednotlivá léčiva aplikovat odděleně.

6.3 Doba použitelnosti

Prášek pro koncentrát pro infuzní roztok: 2 roky

Rekonstituovaný koncentrát:
Chemická a fyzikální stabilita přípravku po naředění vodou na injekci byla doložena na dobu
24 hodin při teplotě do 25 °C a na 96 hodin při 2 ̊C - 8 °C.

Dále naředěné roztoky:
Pro roztoky k infuzi, které jsou naředěny na koncentraci 5 mg/ml pomocí 5% roztoku glukosy
nebo 0,9% fyziologického roztoku, byla chemická a fyzikální stabilita prokázána po dobu dní v chladničce (2 ̊C - 8 °C) nebo po dobu 24 hodin při teplotě 25 °C.

Pro roztoky k infuzi, které jsou naředěny na koncentraci 5 mg/ml pomocí 5% roztoku glukosy
+ 0,9% fyziologického roztoku, byla chemická a fyzikální stabilita prokázána po dobu hodin v chladničce (2 °C - 8 °C) nebo po dobu 24 hodin při teplotě 25 °C.

Z mikrobiologického hlediska má být přípravek použít okamžitě, pokud rekonstituce/ředění
neproběhlo za kontrolovaných a validovaných aseptických podmínek. Není-li přípravek
použit okamžitě, doba a podmínky uchovávání přípravku po otevření před použitím jsou v
odpovědnosti uživatele a za normálních okolností by neměly překročit 24 hodin při teplotě ̊C - 8 ̊C.

6.4 Zvláštní opatření pro uchovávání

Prášek pro koncentrát pro infuzní roztok:
Uchovávejte při teplotě do 25 °C.

Podmínky uchovávání tohoto léčivého přípravku po jeho rekonstituci a naředění jsou uvedeny
v bodech 6.3 a 6.6.

6.5 Druh obalu a obsah balení

Edicin 0,5 g: 15ml injekční lahvička z bezbarvého skla, hliníkový odtrhovací uzávěr,
krabička.
Edicin 1 g: 25ml injekční lahvička z bezbarvého skla, hliníkový odtrhovací uzávěr, krabička.

Velikost balení: 1 lahvička, 10 lahviček.

Na trhu nemusí být všechny velikosti balení.

6.6 Zvláštní opatření pro likvidaci přípravku a pro zacházení s ním

Před podáním se přípravek musí rekonstituovat a výsledný koncentrát je potom třeba dále
naředit.

Příprava rekonstituovaného koncentrátu
Edicin 0,5 g: Rekonstituujte prášek pro koncentrát pro infuzní roztok v 10 ml sterilní vody pro
injekci.
Edicin 1 g: Rekonstituujte prášek pro koncentrát pro infuzní roztok ve 20 ml sterilní vody pro
injekci.
Jeden ml takto připraveného rekonstituovaného koncentrátu obsahuje 50 mg vankomycinu.

Vzhled rekonstituovaného koncentrátu
Roztok je po rekonstituci čirý, bezbarvý až slabě žlutohnědý, prakticky prostý viditelných
částic.

Podmínky uchovávání rekonstituovaného léčivého přípravku viz bod 6.3.

Příprava konečného naředěného roztoku pro infuzi
Rekonstituovaný koncentrát obsahující 50 mg/ml vankomycinu je třeba dále naředit.
Vhodné roztoky pro naředění jsou:
5% injekční roztok glukosy,

0,9% injekční roztok chloridu sodného nebo
5% injekční roztok glukosy s 0,9% injekčním roztokem chloridu sodného.

Intermitentní infuze:
Rekonstituovaný koncentrát obsahující 0,5 g vankomycinu v 10 ml (50 mg/ml) se musí dále
naředit použitím nejméně 100 ml ředicího roztoku (na koncentraci vankomycinu 5 mg/ml).
Rekonstituovaný koncentrát obsahující 1 g vankomycinu ve 20 ml (50 mg/ml) se musí dále
naředit použitím nejméně 200 ml ředicího roztoku (na koncentraci vankomycinu 5 mg/ml).
Koncentrace vankomycinu v infuzním roztoku nesmí přesáhnout 5 mg/ml.
Požadovaná dávka se aplikuje pomalu intravenózně rychlostí nepřesahující 10 mg/min, po
dobu nejméně 60 minut anebo i déle.

Kontinuální infuze:
Má být použita pouze tehdy, jestliže terapie intermitentní infuzí není možná. Nařeďte 1 až 2 g
rekonstituovaného vankomycinu v dostatečném množství některého z uvedených vhodných
ředicích roztoků a podávejte ve formě kapénkové infuze tak, aby pacient předepsanou denní
dávku dostal v průběhu 24 hodin.

Vzhled naředěného roztoku
Roztok je po naředění čirý, bezbarvý, prakticky prostý viditelných částic.

Podmínky uchovávání rekonstituovaného léčivého přípravku viz bod 6.3.

Před aplikací je třeba rekonstituovaný i naředěný roztok vizuálně zkontrolovat, zda
neobsahuje částice nebo nemá pozměněnou barvu. Použít se smí pouze čirý, bezbarvý roztok,
prostý viditelných částic.

Příprava a stabilita perorálního roztoku
Obsah lahvičky se může rovněž použít pro přípravu perorálního roztoku.
Obsah lahvičky s obsahem 0,5 g se může rozpustit ve 30 ml, obsah lahvičky s 1 g se může
rozpustit v 60 ml vody, výsledná koncentrace je 16,67 mg/ml. Tato celodenní množství se
mohou dát pacientovi rozděleně v několika (3-4) dávkách buď vypít, anebo se mu podají
nazogastrickou sondou. K roztoku se mohou přidat běžné sirupy pro zlepšení chuti.

Chemická a fyzikální stabilita přípravku po naředění byla doložena na dobu 24 hodin při
teplotě do 25 °C a na 96 hodin při 2 ̊C - 8 °C.

Likvidace
Injekční lahvičky jsou určeny pouze k jednorázovému použití. Nepoužitý přípravek se musí
zlikvidovat.
Veškerý nepoužitý léčivý přípravek nebo odpad musí být zlikvidován v souladu s místními
požadavky.

7. DRŽITEL ROZHODNUTÍ O REGISTRACI

Lek Pharmaceuticals d.d., Verovškova 57, 1526 Ljubljana, Slovinsko

8. REGISTRAČNÍ ČÍSLA

Edicin 0,5 g: 15/165/97-C

Edicin 1 g: 15/164/97-C

9. DATUM PRVNÍ REGISTRACE/PRODLOUŽENÍ REGISTRACE

Datum první registrace: 26. 02. 1997
Datum posledního prodloužení registrace: 15. 10.
10. DATUM REVIZE TEXTU

3. 2.