Ontruzant

Sledovatelnost

Aby se zlepšila sledovatelnost biologických léčivých přípravků má se přehledně zaznamenat název
podaného přípravku a číslo šarže.
Stanovení HER2 musí být provedeno ve specializované laboratoři při zajištění dostatečné validace
testovacích postupů
V současné době nejsou k dispozici žádná data z klinických studií o opětovné léčbě, pokud byl
pacientům trastuzumab podáván již v rámci adjuvantní léčby.

Kardiální dysfunkce

Obecné faktory

Pacienti léčení trastuzumabem mají vyšší riziko vzniku CHF II.–IV. stupně York Heart Association [NYHA]pozorovány u pacientů, kteří dostávali trastuzumab samotný nebo v kombinac i s paklitaxe le m nebo
docetaxelem, především v návaznosti na chemoterapii obsahujíc í antracykliny epirubic invedlo až k úmrtí pacienta kardiálním rizikem, např. hypertenzí, dokumentovaným onemocněním věnčitých tepen,
kongestivním srdečním selháváním, LVEF < 55 %, vyšším věkem.

U pacientů, u kterých je léčba trastuzumabem plánována, především u těch, kteří již byli léčeni
antracykliny a cyklofosfamide m zahrnujíc í anamnézu a fyzikální vyšetření, elektrokardiogram MUGA napomoci identifikova t pacienty, u kterých dojde ke vzniku kardiální dysfunkce. Kardiologické
vyšetření stejné jako před zahájením léčby má být opakováno každé 3 měsíce v průběhu léčby
a každých 6 měsíců po ukončení léčby po dobu 24 měsíců od posledního podání trastuzumabu. Před
zahájením léčby trastuzumabem je třeba pečlivě zhodnotit poměr rizika ku přínosu léčby.

Podle analýzy všech dostupných dat populační farmakokinetiky může trastuzumab přetrvávat
v oběhu až 7 měsíců po ukončení léčby trastuzumabem antracykliny po ukončení léčby trastuzumabem, může být zvýšené riziko kardiální dysfunkce. Je-li
to možné, má se lékař vyvarovat podání léčby s obsahem antracyklinu po dobu až 7 měsíců po
ukončení léčby trastuzumabem. Pokud jsou antracykliny podány, mají být pečlivě sledovány
kardiální funkce pacienta.

U pacientů, u kterých jsou po vstupním skríningovém vyšetření zjištěny kardiovaskulární problémy,
má být zváženo podrobné kardiologické vyšetření. U všech pacientů mají být během léčby
monitorovány kardiální funkce identifikovat pacienty, u kterých dojde ke vzniku kardiální dysfunkce. Pacienti, u kterých dojde ke
vzniku asymptomatic ké kardiální dysfunkce, mohou využít častějšího monitorování – 8 týdnůlékař zvážit ukončení léčby, pokud není pozorován léčebný přínos trastuzumabu.

Bezpečnost pokračujícího nebo obnoveného podávání trastuzumabu u pacientů se vzniklou kardiální
dysfunkcí nebyla prospektivně hodnocena. Pokud procento LVEF poklesne o ≥10 procentních bodů
od vstupního vyšetření A pod hodnotu 50 %, léčba má být pozastavena a vyšetření LVEF
opakováno v průběhu přibližně 3 týdnů. Pokud nedojde ke zlepšení LVEF nebo pokud hodnoty dále
klesají nebo dojde ke vzniku příznaků CHF, je nutné důrazně zvážit ukončení léčby trastuzumabem,
pokud u konkrétního pacienta přínos léčby nepřevažuje rizika. Všichni takoví pacienti mají být
odesláni ke kardiologovi a dále sledováni.

Pokud během léčby trastuzumabem dojde k symptomatickému srdečnímu selhávání, má být léčeno
standardní léčbou CHF. U většiny pacientů u kterých v pivotních klinických studiích došlo k CHF
nebo asymptomatické kardiální dysfunkci, došlo ke zlepšení při standardní léčbě CHF zahrnujíc í
inhibitor angiotensin-konvertujíc ího enzymu receptoru angiotensinu s kardiálními příznaky a známkami klinic ké prospěšnosti léčby trastuzumabem pokračovala v léčbě
bez dalších klinických kardiálních příhod.

Metastazující k arcinom prsu

Při léčbě MBC nemají být souběžně podávány trastuzumab a antracykliny.

U pacientů s MBC kteří byli dříve léčeni antracykliny, existuje při léčbě trastuzumabem rovněž riziko
kardiální dysfunkce, toto riziko je však nižší než při souběžném podávání trastuzumabu
a antracyklinů.

Časný karcinom prsu

U pacientů s EBC má být kardiologické vyšetření, stejné jako před zahájením léčby, opakováno
během léčby každé 3 měsíce a po jejím ukončení každých 6 měsíců po dobu 24 měsíců od
posledního podání trastuzumabu. U pacientů léčených režimem chemoterapie s obsahem
antracyklinů je doporučeno další monitorování, a to ročně až po dobu 5 let od posledního podání
trastuzumabu nebo déle, pokud je pozorován trvalý pokles LVEF.

Pacienti s anamnézou infarktu myokardu vyžadující léčbu, dřívějším nebo stávajícím CHF LVEF < 55 %, jinou kardiomyopatií, srdeční arytmií vyžadující léčbu, klinicky významným
onemocněním srdečních chlopní, špatně kontrolovanou hypertenzí standardní léčbou je účast ve studii možnáhemodynamiku, byli vyloučení z pivotníc h studií s trastuzumabem v adjuvantním nebo
neoadjuvantním podání pacientům s EBC. Léčba trastuzumabem proto nemůže být u takových
pacientů doporučena.

Adjuvantní léčba

Při adjuvantní léčbě nemají být souběžně podávány trastuzumab a antracykliny.

U pacientů s EBC byl pozorován nárůst incidence symptomatických a asymptomatických
kardiálních příhod, pokud byl trastuzumab podáván po chemoterapeutickém režimu s obsahem
antracyklinu ve srovnání s režimem bez antracyklinu zahrnujíc í docetaxel a karboplatinu, a byl
výraznější, pokud byl trastuzumab podáván souběžně s taxany než při sekvenčním podání po
taxanech. Většina symptomatických kardiálních příhod se objevila během prvních 18 měsíců, a to
bez ohledu na použitý režim. V jedné ze 3 provedených pivotních studií, v níž byla k dispozic i data
při mediánu sledování 5,5 roku výskytu symptomatických kardiálních příhod nebo poklesu LVEF až na 2,37 % u pacientů, kterým
byl trastuzumab podáván souběžně s taxany po předchozí léčbě antracykliny, ve srovnání
s přibližně 1 % ve dvou srovnávacích skupinách taxanem a taxan, karboplatina a trastuzumab
Rizikové faktory kardiálních příhod identifikované ve čtyřech velkých adjuvantních studiích
zahrnovaly vyšší věk zahájení léčby paklitaxelem, klesající hodnotu LVEF o 10–15 bodů, a předchozí nebo souběžné
podávání antihypertenziv. U pacientů léčených trastuzumabem po dokončení adjuvantní chemoterapie
bylo riziko kardiální dysfunkce spojeno s vyšší kumulativní dávkou antracyklinů podaných před
zahájením léčby trastuzumabem a s indexem tělesné hmotnosti
Neoadjuvantní a adjuvantní léčba

U pacientů s EBC vhodným pro neoadjuvantní a adjuvantní léčbu má být trastuzumab podáván
souběžně s antracykliny jen u pacientů bez předchozí léčby chemoterapií a jen s režimy
s nízkou dávkou antracyklinu, tj. maximální kumulativní dávkou doxorubic inu 180 mg/m2 nebo
epirubicinu 360 mg/m2.

Pokud byli pacienti léčeni souběžně úplným cyklem s nízkou dávkou antracyklinu a trastuzumabem
v neoadjuvantním podání, nemá být po operaci již podávána žádná další cytotoxická chemoterapie.
V ostatních situacích je rozhodnutí o nutnosti další cytotoxické chemoterapie založeno na
individuálních faktorech.

Zkušenost s podáváním trastuzumabu souběžně s režimy s nízkou dávkou antracyklinů je
v současné době omezena na studii MO16432.

V pivotní klinické studii MO16432 byl trastuzumab podáván souběžně s neoadjuvantní
chemoterapií, která sestávala ze tří cyklů doxorubicinu
Incidence symptomatic ké kardiální dysfunkce ve skupině léčené trastuzumabem byla 1,7 %.

U pacientů ve věku nad 65 let jsou klinické zkušenosti omezené.

Reakce spojené s infuzí a hypersenzitivní reakce

Byly hlášeny závažné nežádoucí účinky spojené s infuzí trastuzumabu, které zahrnovaly dyspnoe,
hypotenzi, sípot, hypertenzi, bronchospazmus, supraventrikulární tachyarytmii, sníženou saturaci
kyslíkem, anafylaxi, respirační tíseň, kopřivku a angioedém těchto příhod může být použita premedikace. Většina těchto příhod se projeví během 2,5 hodiny od
zahájení první infuze. Objeví-li se reakce spojené s infuzí, je třeba infuzi přerušit nebo zpomalit
a monitorovat pacienta, dokud všechny pozorované příznaky neodezní mohou být léčeny analgetiky/a ntipyretiky, jako jsou meperidin nebo paracetamol nebo
antihistaminiky, např. difenhydra mine m. U většiny pacientů došlo k vymizení těchto příznaků,
a proto byly těmto pacientům následně podány další infuze trastuzumabu. Závažné reakce byly
úspěšně potlačeny podpůrnou léčbou zahrnující kyslík, beta-agonisty a kortikosteroidy. Ve vzácných
případech byly tyto reakce spojeny s klinickým průběhem končícím úmrtím pacienta. U pacientů
trpících klidovou dyspnoe v důsledku komplikací pokročilého nádorového onemocnění
a doprovodných onemocnění může být zvýšené riziko úmrtí v souvislosti s reakcemi spojenými
s infuzí. Z tohoto důvodu nesmějí být tito pacienti trastuzumabem léčeni
Byly hlášeny rovněž případy iniciálního zlepšení následovaného klinic kou deteriorací a opožděné
reakce s rychlou klinickou deteriorací. Případy úmrtí byly pozorovány během několika hodin až
jednoho týdne po infuzi. Jen velmi vzácně došlo u pacientů k nástupu příznaků reakce spojené
s infuzí a plicních příznaků po více než šesti hodinách od zahájení infuze trastuzumabu. Pacienti mají
být upozorněni na možnost takových pozdních reakcí a mají být instruováni, aby při výskytu
příznaků kontaktovali svého lékaře.

Plicní příhody

V období po uvedení trastuzumabu na trh byly hlášeny závažné plicní příhody příhody měly občas za následek úmrtí pacienta. Dále byly zaznamenány případy výskytu
intersticiálního plicního onemocnění včetně plicních infiltrátů, syndromu akutní respirační tísně,
pneumonie , pneumonitidy, pleurálního výpotku, respirační tísně, akutního plicního edému
a respirační insuficience. K rizikovým faktorům souvisejícím s intersticiálním plicním
onemocněním patří předchozí nebo souběžná léčba jinou protinádorovou terapií, o které je známo,
že je spojena s výskytem intersticiálního plicního onemocnění, jako jsou taxany, gemcitabin,
vinorelbin a radioterapie. Tyto příhody mohou být součástí reakcí spojených s podáním infuze
nebo k jejich výskytu může dojít později po podání přípravku. Zvýšené riziko plicních příhod
existuje u pacientů s klidovou dyspnoe, která vznikla jako následek pokročilé malignity
a doprovodnýc h onemocnění. Z tohoto důvodu nesmějí být tito pacienti trastuzumabem léčeni bod 4.3léčených taxany.

Sodík

Tento léčivý přípravek obsahuje méně než 1 mmol je v podstatě „ bez sodíku“.