Dexmedetomidine kabi

Farmakoterapeutická skupina: Psycholeptika, jiná hypnotika a sedativa, ATC kód: N05CM
Dexmedetomidin je selektivní agonista alfa-2 receptoru s širokou škálou farmakologických vlastností.
Má sympatolytický účinek zprostředkovaný snižováním uvolňování norepinefrinu (noradrenalinu)
v sympatických nervových zakončeních. Sedativní účinky jsou zprostředkovány sníženou projekcí z
locus coeruleus, dominantního noradrenergního jádra, které se nachází v mozkovém kmeni.
Dexmedetomidin má analgetické a anesteticko/analgetické šetřící účinky. Kardiovaskulární účinky
závisejí na dávce, při nižších rychlostech infuze převládají centrální účinky, jež vedou ke snížení
tepové frekvence a krevního tlaku. Při vyšších dávkách převládají periferní vazokonstrikční účinky,
jež vedou ke zvýšení systémové vaskulární rezistence a krevního tlaku, a dále je zdůrazněn i
bradykardický účinek. Dexmedetomidin je relativně oproštěný od respiračně depresivních účinků při
podávání zdravým subjektům v monoterapii.

Sedace dospělých pacientů na jednotce intenzivní péče:
V placebem kontrolovaných studiích populace na pooperační JIP, nejdříve intubované a utlumené
midazolamem nebo propofolem, dexmedetomidin významně snížil požadavek na záchranná sedativa
(midazolam nebo propofol) i opioidy v průběhu sedace po dobu až 24 hodin. Většina pacientů s
dexmedetomidinem nevyžadovala dodatečnou sedativní léčbu. Pacienti mohli být úspěšně extubováni
bez přerušení infuze dexmedetomidinu. Studie mimo JIP potvrdily, že dexmedetomidin lze bezpečně
podávat pacientům bez endotracheální intubace za předpokladu, že je zajištěno odpovídající
monitorování.

Dexmedetomidin se podobal midazolamu (poměr 1,07; 95% CI 0,971; 1,176) a propofolu (poměr
1,00; 95% CI 0,922; 1,075) v cílovém rozmezí sedace u převážně léčené populace z hlediska času
požadovaného k prodloužené lehké až středně těžké sedace (RASS 0 až -3) na JIP po dobu až 14 dnů,
snížil trvání mechanické ventilace ve srovnání s midazolamem a snížil dobu do extubace ve srovnání s

midazolamem a propofolem. Ve srovnání s propofolem i midazolamem byli pacienti snadněji
probuzeni, lépe spolupracovali a dokázali lépe sdělovat, zda mají či nemají bolesti. Pacienti léčení
dexmedetomidinem měli častěji hypotenzi a bradykardii, ale méně tachykardie než pacienti, kteří
dostávali midazolam, a častější tachykardii, ale obdobnou hypotenzi jako pacienti léčení propofolem.
Delirium měřené stupnicí CAM-ICU se ve studii snížilo ve srovnání s midazolamem a nežádoucí
účinky související s deliriem byly u dexmedetomidinu ve srovnání s propofolem nižší. Pacienti, u
kterých bylo podávání ukončeno z důvodu nedostatečné sedace, byli převedeni buď na propofol nebo
midazolam. Riziko nedostatečné sedace bylo zvýšeno u pacientů s obtížnou sedací
standardní léčbou bezprostředně před změnou léčby.

Účinnost u pediatrických pacientů byla prokázána ve studii s kontrolovanou dávkou na JIP u dětí,
většinou po operaci, ve věku 1 měsíc až ≤ 17 let. Přibližně 50 % pacientů léčených
dexmedetomidinem nevyžadovalo záchrannou léčbu midazolamem během střední léčebné periody
20,3 hodin, nepřesahující 24 hodin. Údaje o léčbě delší než 24 hodin nejsou dostupné. Údaje u
novorozenců (28.–44. gestační týden) jsou velmi malé a omezené na nízké dávky (≤ 0,2 μg/kg/h) (viz
body