Corotrop

Farmakoterapeutická skupina: Kardiotonika kromě srdečních glykosidů, inhibitory fosfodiesterázy,
ATC kód: C01C E
Mechanismus účinku
Milrinon patří mezi pozitivně inotropní a přímo vazodilatačně působící látky s malou chronotropní
aktivitou.
Hlavním mechanismem účinku milrinonu je specifická inhibice cGMP inhibujícího, cAMP


fosfodiesterázového isoenzymu (frakce III, PDE III nebo CGI-PDE), který je přítomen v
myokardiální a vaskulární tkáni. Následující vzestup koncentrace cAMP vede v myocytech k
vzestupu dostupnosti ionizovaného Ca během systoly, k rychlejší spotřebě Ca během diastoly, k
poklesu Ca ve stěně cév a tím k relaxaci.
Milrinon způsobuje mírné zrychlení vedení A-V uzlem.
Milrinon nezvyšuje citlivost myofibrilárních proteinů ke kalciu.
Milrinon nevykazuje interakci s beta-adrenergními receptory ani neinhibuje Na-K
adenosintrifosfatázovou aktivitu jako digitalisové glykosidy. Jeho inotropní aktivita se dobře
udržuje v přítomnosti inotropních koncentrací dopaminu nebo ouabainu.
Milrinon potencuje inotropní aktivitu beta-adrenergních agonistů. Jeho vazorelaxační účinek je
oslaben v přítomnosti ouabainu.

Farmakodynamické studie u pacientů s komorovou dysfunkcí ukazují přímý účinek na
kontraktilitu, tj. pozitivní inotropní efekt a přímý vazodilatační efekt. Přerušení léčby
katecholaminy může mít za následek zvýšené uplatnění vazodilatačního účinku.
Inotropní a vazodilatační efekt byl pozorován při plazmatické koncentraci přesahující rozmezí
100 - 300 ng/ml.
U pacientů se sníženou funkcí myokardu způsobí zahajovací dávky rychlou a výraznou úpravu
srdečních funkcí, kapilárního tlaku v plicích, cévního průtoku s jen nepatrnými změnami srdeční
frekvence (vzestup) a systémového arteriálního tlaku (pokles). Studované dávky se pohybovaly v
rozmezí od 12,5 do 125 μg/kg a byly podávány rychlostí 100 μg/s. K těmto hemodynamickým
zlepšením dochází bez významného vzestupu spotřeby kyslíku v myokardu.
Milrinon snižuje cévní odpor v plicním oběhu.
Kromě zvýšení myokardiální kontraktility zlepšuje milrinon i diastolickou funkci, což dokazuje
zlepšení diastolické relaxace komory.

Pediatrická populace
V literatuře se vyskytují odkazy na klinické studie s pacienty léčenými pro syndrom nízkého výdeje
po operaci srdce, septický šok nebo plicní hypertenzi. Obvyklé dávkování bylo následující:
počáteční dávka 50 až 75 μg/kg podaná během 30 – 60 minut následovaná intravenózní
kontinuální infuzí 0,25- 0,75 μg/kg/min nejvýše po dobu 35 hodin. Milrinon v těchto studiích
vykázal zvýšení srdečního výdeje, snížení srdečního plnicího tlaku a snížení systémové a
pulmonální cévní rezistence s minimálními změnami v srdeční frekvenci a v myokardiální spotřebě
kyslíku.

Klinické studie zabývající se dlouhodobějším podáváním milrinonu pediatrickým pacientům nejsou
dostačující, tudíž není doporučeno podávat milrinon po dobu delší než 35 hodin.

Některá klinická hodnocení se zabývala pediatrickým použitím milrinonu u pacientů
s nehyperdynamickým septickým šokem (Barton et al., 1996; Lindsay et al., 1998); účinkem
milrinonu na pulmonální hypertenzi po bypassu a po korekci Fallotovy tetralogie (Chu et al.,
2000); kombinovaným účinkem oxidu dusnatého a milrinonu na pulmonální oběh po Fontanově
operaci (Cai et al., 2008).
Výsledky těchto studií jsou neprůkazné. Použití milrinonu v těchto indikacích proto nelze doporučit.