Dexmedetomidine ever pharma

Farmakoterapeutická skupina: Psycholeptika, jiná hypnotika a sedativa, ATC kód: N05CM
Dexmedetomidin je selektivní agonista alfa-2 receptoru s širokou škálou farmakologických vlastností.
Má sympatolytický účinek zprostředkovaný snižováním uvolňování norepinefrinu (noradrenalinu)
v sympatických nervových zakončeních. Sedativní účinky jsou zprostředkovány sníženou projekcí z
locus coeruleus, dominantního noradrenergního jádra, které se nachází v mozkovém kmeni.

Dexmedetomidin má analgetické a anesteticko/analgetické šetřící účinky. Kardiovaskulární účinky
závisejí na dávce – při nižších rychlostech infuze převládají centrální účinky, jež vedou ke snížení
tepové frekvence a krevního tlaku. Při vyšších dávkách převládají periferní vasokonstrikční účinky,
jež vedou ke zvýšení systémové vaskulární rezistence a krevního tlaku, a dále je zdůrazněn i
bradykardický účinek. Dexmedetomidin je relativně oproštěný od respiračně depresivních účinků při
podávání zdravým subjektům v monoterapii.


Fyziologické odpovědi zprostředkované alfa-2 receptory závisí na lokalizaci. Z anesteziologického
úhlu pohledu je klíčovým prvkem v mechanismu centrálního i periferního účinku agonistů alfa-receptoru neuronální hyperpolarizace. Všeobecně presynaptická aktivace alfa-2 receptoru inhibuje
uvolňování norepinefrinu, čímž zastavuje vedení signálů bolesti.

Postsynaptická aktivace alfa-2 adrenoreceptoru v centrálním nervovém systému (CNS) inhibuje
sympatomimetickou aktivitu, a tak může snížit krevní tlak a srdeční frekvenci. V kombinaci tyto
účinky mohou navodit analgezii, sedaci a potlačení úzkosti (anxiolytický účinek). Dexmedetomidin
kombinuje všechny tyto účinky, čímž se vyhýbá některým nežádoucím účinkům mnohočetné
(kombinované) léčby. Byly identifikovány nejméně 3 alfa-2 isoreceptory jak ve farmakologických
studiích (afinita ke dvěma různým alfa-2 agonistům), tak v biologických zkouškách.

Alfa-2 adrenoreceptor ovlivňuje svoje účinky aktivací guanin-nukleotidových regulačních vazebných
proteinů (G proteiny). Aktivované G proteiny modulují buněčnou aktivitu pomocí signálů systému
druhého posla anebo modulací aktivity iontových kanálů. Systém druhého posla, jestliže je aktivován,
vede k inhibici adenylátcyklázy, což zpětně vede ke snížené tvorbě 3,5-cyklického adenosin
monofosfátu (cAMP). Specifické cAMP dependentní kinázy modifikují aktivitu cílových proteinů
kontrolou stavu jejich fosforylace.

Modulace aktivity iontových kanálů vede k hyperpolarizaci buněčné membrány. Eflux draslíku skrze
aktivovaný kanál hyperpolarizuje excitabilní membránu a podává efektivní zdůvodnění potlačení
nervového vedení vzruchu. Stimulace alfa-2 adrenoreceptorů rovněž potlačuje vstup vápníku do
nervového zakončení, což může být zodpovědné za inhibiční účinek na sekreci neurotransmiterů. Z
anesteziologického úhlu pohledu je neuronální hyperpolarizace klíčovým prvkem účinku agonistů
alfa-2 adrenoreceptoru.

Všeobecně presynaptická aktivace alfa-2 adrenoreceptoru inhibuje uvolňování norepinefrinu, čímž
zastavuje vedení signálů bolesti. Postsynaptická aktivace alfa-2 adrenoreceptoru v centrálním
nervovém systému (CNS) inhibuje sympatomimetickou aktivitu, a tak může snížit krevní tlak a
srdeční frekvenci. V kombinaci tyto účinky mohou navodit analgezii, sedaci a mají anxiolytický
účinek. Dexmedetomidin kombinuje všechny tyto účinky, čímž se vyhýbá některým nežádoucím
účinkům mnohočetné (kombinované) léčby. Dexmedetomidin je agonista alfa-2 adrenoreceptoru se
selektivitou k alfa-2 receptoru závislou na dávce.

Indikace 1: Sedace dospělých pacientů na JIP

V placebem kontrolovaných studiích populace na pooperační JIP, nejdříve intubované a utlumené
midazolamem nebo propofolem, dexmedetomidin významně snížil požadavek na záchranná sedativa
(midazolam nebo propofol) i opioidy v průběhu sedace po dobu až 24 hodin. Většina pacientů
s dexmedetomidinem nevyžadovala dodatečnou sedativní léčbu. Pacienti mohli být úspěšně
extubováni bez přerušení infuze dexmedetomidinu.

Dexmedetomidin se podobal midazolamu (poměr 1,07; 95% CI 0,971, 1,176) a propofolu (poměr
1,00; 95% CI 0,922, 1,075) v cílovém rozmezí sedace u převážně zdravotní populace z hlediska času
požadovaného k prodloužené lehké až středně těžké sedaci (RASS 0 až -3) na JIP po dobu až 14 dnů,
snížil trvání mechanické ventilace ve srovnání s midazolamem a snížil dobu do extubace ve srovnání s
midazolamem a propofolem. Ve srovnání s propofolem i midazolamem byli pacienti snadněji
vybuzeni, lépe spolupracovali a dokázali lépe sdělovat, zda mají či nemají bolesti. Pacienti léčení
dexmedetomidinem měli častěji hypotenzi a bradykardii, ale méně tachykardie než pacienti, kteří
dostávali midazolam, a častější tachykardii, ale obdobnou hypotenzi jako pacienti léčení propofolem.
Delirium měřené stupnicí CAM-ICU se ve studii snížilo ve srovnání s midazolamem a nežádoucí
účinky související s deliriem byly nižší u dexmedetomidinu ve srovnání s propofolem.
Pacienti, u kterých bylo podávání ukončeno z důvodu nedostatečné sedace, byli převedeni buď na
propofol nebo midazolam. Riziko nedostatečné sedace bylo zvýšeno u pacientů s obtížnou sedací
standardní léčbou bezprostředně před změnou léčby.


Účinnost u pediatrických pacientů byla prokázána ve studii s kontrolovanou dávkou na jednotce
intenzivní péče u dětí, většinou po operaci, ve věku 1 měsíc až ≤ 17 let. Přibližně 50 % pacientů
léčených dexmedetomidinem nevyžadovalo záchrannou léčbu midazolamem během střední léčebné
periody 20,3 hodin, nepřesahující 24 hodin. Údaje o léčbě delší než 24 hodin nejsou dostupné. Údaje u
novorozenců (28. – 44. gestační týden) jsou velmi malé a omezené na nízké dávky (≤ 0,mikrogramu/kg/h) (viz body