Amiptic
Dorzolamid-hydrochlorid
Na rozdíl od perorálních inhibitorů karboanhydrázy umožňuje lokální aplikace dorzolamid-
hydrochloridu, aby léčivá látka účinkovala přímo v oku při podstatně nižších dávkách, a proto s menší
systémovou expozicí. V klinických studiích to vedlo ke snížení IOP bez poruch acidobazické
rovnováhy nebo hladin elektrolytů, což je charakteristické pro perorální inhibitory karboanhydrázy.
Při lokální aplikaci se dorzolamid dostává do systémového oběhu. K posouzení možnosti systémové
inhibice karboanhydrázy po místní aplikaci byly měřeny koncentrace léčivé látky a metabolitů v
erytrocytech a v plazmě a inhibice karboanhydrázy v erytrocytech. Při dlouhodobém podávání se
dorzolamid hromadí v erytrocytech v důsledku selektivní vazby na karboanhydrázu II při současném
zachování extrémně nízkých koncentrací volné léčivé látky v plazmě. Mateřská léčivá látka vytváří
jediný metabolit, N-desethyl, který inhibuje karboanhydrázu II méně účinně než mateřská léčivá látka,
ale inhibuje i méně aktivní izoenzym (karboanhydrázu I). Metabolit se také hromadí v erytrocytech,
kde se primárně váže na karboanhydrázu I. Dorzolamid se se střední intenzitou váže na plazmatické
proteiny (přibližně z 33 %). Dorzolamid se primárně vylučuje v nezměněné podobě močí; stejně jako
jeho metabolit. Po ukončení léčby se dorzolamid vylučuje z červených krvinek nelineárně a následkem
toho je rychlý počáteční pokles koncentrace léčivé látky s následnou pomalejší fází vylučování s
poločasem přibližně čtyři měsíce.
Pokud byl dorzolamid podáván perorálně tak, aby simuloval maximální systémovou expozici po
dlouhodobém očním podávání, bylo ustáleného stavu dosaženo do 13 týdnů. V ustáleném stavu nebyla
v plazmě prakticky žádná volná léčivá látka ani metabolit; inhibice karboanhydrázy v červených
krvinkách byla nižší, než se předpokládalo, že je nutné k farmakologickému účinku na funkci ledvin
nebo dýchání. Podobné farmakokinetické výsledky byly pozorovány po dlouhodobém lokálním
podávání dorzolamid-hydrochloridu. Někteří starší pacienti s poruchou funkce ledvin (CrCl přibližně
30–60 ml/min) však měli vyšší koncentrace metabolitu v erytrocytech, ale nebyly u nich zjištěny
významné rozdíly v inhibici karboanhydrázy ani klinicky významné nežádoucí účinky, které by byly
ve vztahu k tomuto zjištění.
Timolol-maleinát
Ve studii plazmatické koncentrace léčivé látky u šesti jedinců byla systémová expozice timololu
stanovena po lokální aplikaci očního roztoku timolol-maleinátu 0,5% dvakrát denně. Průměrná
maximální plazmatická koncentrace po ranní aplikaci byla 0,46 ng/ml a po odpolední aplikaci činila
0,35 ng/ml.