SARTEN 40 -

Sp. zn. sukls
SOUHRN ÚDAJŮ O PŘÍPRAVKU

1. NÁZEV PŘÍPRAVKU

Sarten 10 mg potahované tablety
Sarten 20 mg potahované tablety
Sarten 40 mg potahované tablety

2. KVALITATIVNÍ A KVANTITATIVNÍ SLOŽENÍ

Olmesartanum medoxomilum

Sarten 10 mg: 1 potahovaná tableta obsahuje 10 mg olmesartanum medoxomilum.
Sarten 20 mg: 1 potahovaná tableta obsahuje 20 mg olmesartanum medoxomilum.
Sarten 40 mg: 1 potahovaná tableta obsahuje 40 mg olmesartanum medoxomilum.

Pomocné látky se známým účinkem
Sarten 10 mg potahované tablety: 1 potahovaná tableta obsahuje 61,6 mg monohydrátu laktosy
Sarten 20 mg potahované tablety: 1 potahovaná tableta obsahuje 123,2 mg monohydrátu laktosy
Sarten 40 mg potahované tablety: 1 potahovaná tableta obsahuje 246,4 mg monohydrátu laktosy

Úplný seznam pomocných látek viz bod 6.

3. LÉKOVÁ FORMA

Potahovaná tableta

Sarten 10 mg a Sarten 20 mg: bílé, kulaté potahované tablety s vyraženým nápisem “C 13“ resp. “C
14“ na jedné straně

Sarten 40 mg: bílé, oválné potahované tablety s vyraženým nápisem “C 15“ na jedné straně

4. KLINICKÉ ÚDAJE

4.1 Terapeutické indikace

Léčba esenciální hypertenze u dospělých pacientů.
Léčba hypertenze u dětí a dospívajících ve věku od 6 do 18 let.

4.2 Dávkování a způsob podání

Dávkování

Dospělí
Doporučená počáteční dávka olmesartan-medoxomilu je 10 mg jednou denně. U pacientů, jejichž
krevní tlak není po této dávce dostatečně upraven, může být dávka olmesartan-medoxomilu zvýšena
na 20 mg jednou denně, což je optimální dávka. Pokud potřeba snížení krevního tlaku stále trvá, dávka
olmesartan-medoxomilu může být zvýšena na maximální denní dávku 40 mg nebo léčba může být
doplněna hydrochlorothiazidem.
Antihypertenzní účinek olmesartan-medoxomilu se podstatně projeví v průběhu 2 týdnů po zahájení
léčby a je maximální přibližně okolo 8. týdne po zahájení léčby. Toto je třeba brát v úvahu při
zvažování úpravy dávkování u některých pacientů.

Starší pacienti (65 let nebo starší)
U starších lidí není obvykle třeba upravovat dávkování (viz níže dávkování doporučené pro pacienty s
poškozením ledvin). Pokud je třeba zvýšit dávku až na maximální dávku 40 mg denně, krevní tlak
musí být pečlivě sledován.

Porucha funkce ledvin
Maximální dávka pro pacienty s mírnou až středně závažnou poruchou funkce ledvin (clearance
kreatininu 20–60 ml/min) je 20 mg olmesartan-medoxomilu jednou denně, a to vzhledem k omezeným
zkušenostem s vyššími dávkami v této skupině pacientů. Použití olmesartan-medoxomilu u pacientů se
závažnou poruchou funkce ledvin (clearance kreatininu < 20 ml/min) se nedoporučuje, protože
zkušenosti s použitím u těchto pacientů jsou jen omezené (viz body 4.4, 5.2).

Porucha funkce jater
U pacientů s lehkou poruchou funkce jater není třeba upravovat doporučené dávkování. U pacientů se
středně závažnou poruchou funkce jater se doporučuje počáteční dávka 10 mg olmesartan-
medoxomilu jednou denně a maximální dávka nesmí překročit 20 mg jednou denně. U pacientů
s poruchou funkce jater užívajících již diuretika a/nebo jiná antihypertenziva se doporučuje pečlivé
sledování krevního tlaku a funkcí ledvin. Zkušenosti s podáváním olmesartan-medoxomilu pacientům
s těžkou poruchou funkce jater nejsou, a proto se podávání této skupině pacientů nedoporučuje (viz
body 4.4 a 5.2). Olmesartan-medoxomil nesmí užívat pacienti s obstrukcí žlučových cest (viz bod 4.3).

Pediatrická populace

Děti a dospívající ve věku od 6 do 18 let:
Doporučená počáteční dávka olmesartan-medoxomilu u děti ve věku od 6 do 18 let je 10 mg
olmesartan-medoxomilu jednou denně. U dětí, jejichž krevní tlak není po této dávce dostatečně
upraven, může být dávka olmesartan-medoxomilu zvýšena na 20 mg jednou denně. Pokud je potřebné
další snížení krevního tlaku, u dětí s hmotností ≥ 35 kg může být dávka olmesartan-medoxomilu
zvýšena až na 40 mg. U dětí s hmotností <35 kg, denní dávka nesmí přesáhnout 20 mg.

Ostatní pediatrické populace:
Bezpečnost a účinnost olmesartan-medoxomilu u dětí ve věku od 1 do 5 let nebyla zatím stanovena.
V současné době dostupné údaje jsou uvedeny v bodech 4.8 a 5.1, ale nelze určit žádná doporučení
ohledně dávkování.

Z důvodu obav ohledně bezpečnosti a chybějících dat není olmesartan-medoxomil určen k použití u dětí
ve věku do 1 roku.

Způsob podání
Pro zlepšení compliance se doporučuje užívat přípravek Sarten každý den přibližně ve stejnou dobu,
s jídlem nebo nezávisle na něm, např. při snídani. Tablety se polykají a zapíjejí dostatečným
množstvím tekutiny (např. jednou sklenicí vody). Tablety se nesmí žvýkat.

4.3 Kontraindikace

Přecitlivělost na léčivou látku nebo na kteroukoli pomocnou látku uvedenou v bodě 6.1.
Druhý a třetí trimestr těhotenství (viz body 4.4 a 4.6).
Obstrukce žlučových cest (viz bod 5.2).
Současné užívání přípravku Sarten s přípravky obsahujícími aliskiren je kontraindikováno u pacientů s
diabetes mellitus nebo s poruchou funkce ledvin (GFR < 60 ml/min/1,73 m2) (viz body 4.5 a 5.1).

4.4 Zvláštní upozornění a opatření pro použití

Intravaskulární volumová deplece:
Symptomatická hypotenze, zvláště po první dávce, se může vyskytnout u pacientů s nedostatkem
tekutin a/nebo sodíku v důsledku silné léčby diuretiky, dietního omezení příjmu soli, průjmu nebo
zvracení. Tyto stavy je třeba před podáním olmesartan-medoxomilu upravit.
Jiné stavy se stimulací systému renin-angiotenzin-aldosteron:
U pacientů, jejichž tonus cév a funkce ledvin závisí především na aktivitě systému renin-angiotenzin-
aldosteron (např. pacientů se závažným městnavým srdečním selháním nebo onemocněním ledvin,
včetně stenózy renální arterie), bývá léčba jinými léky, které ovlivňují tento systém, spojena s akutní
hypotenzí, azotemií, oligurií nebo vzácně akutním selháním ledvin. Možnost vzniku obdobných reakcí
nelze vyloučit ani u antagonistů receptorů pro angiotenzin II.

Renovaskulární hypertenze:
Pacienti s bilaterální stenózou renální arterie nebo stenózou arterie zásobující jednu fungující ledvinu
jsou ve zvýšené míře ohroženi závažnou hypotenzí a nedostatečností ledvin, pokud jsou léčeni
přípravky ovlivňujícími systém renin-angiotenzin-aldosteron.

Porucha funkce ledvin a transplantace ledvin:
Pokud olmesartan-medoxomil užívají pacienti s poruchou funkce ledvin, doporučuje se sledovat
pravidelně hladiny draslíku v séru a hladinu kreatininu. Podávání olmesartan-medoxomilu se
nedoporučuje pacientům se závažnou poruchou ledvin (clerance kreatininu < 20 ml/min) (viz body
4.4, 5.2). Zkušenosti s podáváním olmesartan-medoxomilu pacientům po nedávné transplantaci ledvin
nebo pacientům s terminálním stádiem poškození ledvin (tj. clearance kreatininu < 12 ml/min) nejsou.

Porucha funkce jater:
Zkušenosti s podáváním pacientům se závažnou poruchou funkce jater nejsou, a proto se podávání
olmesartan-medoxomilu těmto pacientům nedoporučuje (dávkovací doporučení pro pacienty s lehkou
nebo středně závažnou poruchou funkce jater viz bod 4.2).

Hyperkalémie:
Užívání léčivých přípravků, které ovlivňují systém renin-angiotenzin-aldosteron, by mohlo způsobit
hyperkalémii.
Riziko, že by hyperkalémie mohla být fatální, je zvýšeno u starších lidí, u pacientů s renální
insuficiencí a u pacientů s diabetem, u pacientů současně léčených jinými přípravky, které by mohly
zvyšovat hladinu draslíku a/nebo u pacientů s přidruženými obtížemi.
Před zvažováním současného užívání přípravků ovlivňujících systém renin-angiotenzin-aldosteron je
třeba zvážit poměr mezi přínosem a rizikem a jiné alternativy léčby (viz také níže bod „Duální blokáda
systému renin-angiotenzin-aldosteron (RAAS)“).
Hlavními rizikovými faktory hyperkalémie, které je třeba vzít v úvahu, jsou:
- Diabetes, poškození ledvin, věk (nad 70 let).
angiotenzin-aldosteron a/nebo doplňky draslíku. Některé léčivé přípravky nebo terapeutické
třídy léčivých přípravků by mohly vyvolat hyperkalémii: náhrady solí obsahující draslík,
kalium šetřící diuretika, ACE inhibitory, antagonisté angiotensinu II, nesteroidní
protizánětlivé léky (včetně selektivních inhibitorů COX-2), heparin, imunosupresní látky jako
cyklosporin nebo takrolimus, trimetoprim.
- Přidružené obtíže, především dehydratace, akutní srdeční dekompenzace, metabolická
acidóza, zhoršení funkce ledvin, náhlé zhoršení stavu ledvin (např. infekční onemocnění),
rozklad buněk (např. akutní ischemie končetin, rhabdomyolýza, rozsáhlé trauma).

U ohrožených pacientů se doporučuje pečlivé sledování draslíku v séru (viz bod 4.5).

Duální blokáda systému renin-angiotenzin-aldosteron (RAAS):
Bylo prokázáno, že současné užívání inhibitorů ACE, blokátorů receptorů pro angiotenzin II nebo
aliskirenu zvyšuje riziko hypotenze, hyperkalemie a snížení funkce ledvin (včetně akutního selhání
ledvin). Duální blokáda RAAS pomocí kombinovaného užívání inhibitorů ACE blokátorů receptorů
pro angiotenzin II nebo aliskirenu se proto nedoporučuje (viz body 4.5 a 5.1).
Pokud je duální blokáda považována za naprosto nezbytnou, má k ní docházet pouze pod dohledem
specializovaného lékaře a za častého pečlivého sledování funkce ledvin, elektrolytů a krevního tlaku.
Inhibitory ACE a blokátory receptorů pro angiotenzin II nemají být používány současně u pacientů s
diabetickou nefropatií.

Lithium:
Stejně jako u jiných antagonistů receptorů pro angiotenzin II, současné užívání olmesartan-
medoxomilu a lithia se nedoporučuje (viz bod 4.5).

Stenóza aortální nebo mitrální chlopně; obstrukční hypertrofická kardiomyopatie:
Stejně jako u jiných látek působících vazodilataci, zvláštní opatrnost je vhodná u pacientů se stenózou
aortální nebo mitrální chlopně nebo obstrukční hypertrofickou kardiomyopatií.

Primární aldosteronismus:
Pacienti s primárním aldosteronismem obecně neodpovídají na antihypertenziva působící inhibici
systému renin-angiotenzin-aldosteron. Proto se používání olmesartan-medoxomilu u těchto pacientů
nedoporučuje.

Sprue-like enteropatie:
Několik měsíců až let po zahájení léčby byl velmi vzácně u pacientů užívajících olmesartan hlášen
silný, chronický průjem s výrazným úbytkem tělesné hmotnosti, zřejmě způsobený lokální opožděnou
hypersenzitivní reakcí. Biopsie střev často prokázaly atrofii klků. Pokud se u pacienta v průběhu léčby
olmesartanem objeví takové příznaky, a není-li známa jiná zjevná etiologie, léčba olmesartanem má
být ihned ukončena a nemá již být znovu zahajována. Pokud se průjem nezlepší v týdnu následujícím
po vysazení léku, má být zvážena další konzultace se specialistou (např. gastroenterologem).

Etnické rozdíly:
Stejně jako u všech ostatních antagonistů angiotenzinu II, antihypertenzní účinek olmesartan-
medoxomilu je poněkud nižší u černošské populace než u jiných pacientů. Je to pravděpodobně
způsobeno vyšší prevalencí stavů s nízkou hladinou reninu u černošských pacientů trpících hypertenzí.

Těhotenství:
Užívání antagonistů angiotenzinu II nesmí být zahajováno během těhotenství. Pokud není pokračování
léčby antagonisty angiotenzinu II považováno za nezbytné, pacientky plánující těhotenství musí být
převedeny na alternativní antihypertenziva, která jsou v těhotenství považována za bezpečná. Pokud
pacientka otěhotní, léčba antagonisty angiotenzinu II musí být okamžitě ukončena, a je-li to vhodné,
musí být zahájena alternativní léčba (viz body 4.3 a 4.6).

Jiné:
Stejně jako u jiných antihypertenziv, nadměrný pokles krevního tlaku u pacientů s ischemickou
chorobou srdeční nebo ischemickou cerebrovaskulární chorobou by mohl vyústit v infarkt myokardu
nebo cévní mozkovou příhodu.

Tento léčivý přípravek obsahuje laktózu. Pacienti s vzácnou vrozenou intolerancí galaktózy, deficiencí
laktázy nebo malabsorpcí glukózy-galaktózy nesmí tento přípravek užívat.

4.5 Interakce s jinými léčivými přípravky a jiné formy interakce

Vliv jiných léků na olmesartan-medoxomil:
Jiná antihypertenziva:
Účinek olmesartan-medoxomilu na snížení krevního tlaku může být zvýšen současným
užíváním jiných antihypertenziv.

ACE inhibitory, blokátory receptoru pro angiotenzin II nebo aliskiren:
Data z klinických studií ukázala, že duální blokáda systému renin-angiotenzin-aldosteron (RAAS)
pomocí kombinovaného užívání inhibitorů ACE, blokátorů receptorů pro angiotenzin II nebo
aliskirenu je spojena s vyšší frekvencí nežádoucích účinků, jako je hypotenze, hyperkalemie a snížená
funkce ledvin (včetně akutního renálního selhání) ve srovnání s použitím jedné látky ovlivňující
RAAS (viz body 4.3, 4.4 a 5.1).

Doplňky draslíku a kalium šetřící diuretika:
Na základě zkušeností s používáním jiných léků, které ovlivňují systém renin-angiotenzin-aldosteron,
současné používání kalium šetřících diuretik, doplňků draslíku, náhrad minerálů obsahujících draslík
nebo jiných léků, které by mohly zvyšovat hladinu draslíku v séru (např. heparin), může vést ke
zvýšení hladin draslíku v séru (viz bod 4.4). Současné používání se proto nedoporučuje.

Nesteroidní antirevmatika (NSA):
Nesteroidní antirevmatika (včetně kyseliny acetylsalicylové v dávkách > 3g/den a inhibitorů COX-2) a
antagonisté receptorů pro angiotenzin II mohou působit synergicky snižováním glomerulární filtrace.
Rizikem současného užívání NSA a antagonistů angiotenzinu II je výskyt akutního selhání ledvin.
Z tohoto důvodu se doporučuje sledování funkcí ledvin na počátku léčby a pravidelná hydratace
pacienta.
Kromě toho současné užívání může snižovat antihypertenzní působení antagonistů receptorů pro
angiotenzin II, což může vést k částečné ztrátě jejich účinnosti.

Kolesevelam, sekvestrant žlučových kyselin:
Současné užívání sekvestrantu žlučových kyselin kolesevelam hydrochloridu snižuje systémovou
dostupnost a maximální koncentraci olmesartanu v plasmě a snižuje t1/2. Podávání olmesartan-
medoxomilu alespoň 4 hodiny před užitím kolesevelam hydrochloridu snižuje interakci léčiv. Mělo by
být zváženo podávání olmesartan-medoxomilu alespoň 4 hodiny před užitím kolesevelam
hydrochloridu. (viz bod 5.2).

Jiné látky:
Po léčbě antacidy (hydroxid hlinito-hořečnatý) bylo pozorováno mírné snížení biologické dostupnosti
olmesartanu. Současné podávání warfarinu a digoxinu nemělo vliv na farmakokinetiku olmesartanu.

Vliv olmesartan-medoxomilu na jiné léky:
Lithium:
Při současném podávání lithia a ACE inhibitorů či antagonistů angiotenzinu II bylo pozorováno
reverzibilní zvýšení koncentrace lithia v séru a jeho toxicity. Proto se současné používání olmesartan-
medoxomilu a lithia nedoporučuje (viz bod 4.4). Pokud je současné použití nutné, doporučuje se
pečlivé sledování hladin lithia v séru.

Jiné látky:
Látky, které byly zkoumány ve specifických klinických studiích na zdravých dobrovolnících, byly
warfarin, digoxin, antacida (hydroxid hlinito-hořečnatý), hydrochlorothiazid a pravastatin. Klinicky
významné interakce nebyly pozorovány a zvláště olmesartan-medoxomil neměl významný vliv na
farmakokinetiku nebo farmakodynamiku warfarinu nebo farmakokinetiku digoxinu.

In vitro olmesartan nevykazuje klinicky významné inhibiční účinky na lidské enzymy cytochromu
P450, tj. enzymy 1A1/2, 2A6, 2C8/9, 2C19, 2D6, 2E1 a 3A4 a nemá žádné nebo jen minimální účinky
na aktivitu cytochromu P450 potkanů. Proto nebyly provedeny in vivo studie interakcí se známými
inhibitory nebo induktory enzymů cytochromu P450 a klinicky významné interakce mezi
olmesartanem a léky metabolizovanými enzymy cytochromu P450 uvedenými výše se
nepředpokládají.

Pediatrická populace:

Studie interakcí byly provedeny pouze u dospělých.
Není známo, zda jsou interakce u dětí podobné jako u dospělých.

4.6 Fertilita, těhotenství a kojení

Těhotenství

Užívání antagonistů angiotenzinu II se během prvního trimestru těhotenství nedoporučuje (viz bod
4.4). Užívání antagonistů angiotenzinu II je v druhém a třetím trimestru těhotenství kontraindikováno
(viz body 4.3 a 4.4).

Epidemiologická data týkající se rizika teratogenity po užívání ACE inhibitorů během prvního
trimestru těhotenství nejsou přesvědčivá; nicméně malé zvýšení rizika nelze vyloučit. I když
kontrolovaná epidemiologická data týkající se rizik při užívání antagonistů angiotenzinu II nejsou,
podobná rizika by mohla existovat i pro tuto skupinu léků. Pokud není pokračování léčby antagonisty
angiotenzinu II považováno za nezbytné, pacientky plánující těhotenství musí být převedeny na
alternativní antihypertenziva, jejichž užívání v těhotenství je bezpečné. Pokud pacientka otěhotní,
léčba antagonisty angiotenzinu II musí být okamžitě ukončena, a je-li to vhodné, musí být zahájena
alternativní léčba

Je známo, že užívání antagonistů angiotenzinu II během druhého a třetího trimestru působí toxicky na
plod (snížená funkce ledvin, oligohydramnion, retardace osifikace lebky) a na novorozence (selhání
ledvin, hypotenze, hyperkalémie) (viz také bod

5.3 Předklinické údaje vztahující se k bezpečnosti).

Jestliže byli antagonisté angiotenzinu II užíváni od druhého trimestru těhotenství, doporučuje se
kontrolní vyšetření ledvin a lebky ultrazvukem. Kojenci, jejichž matky užívaly antagonisty
angiotenzinu II, musí být pečlivě pozorováni kvůli hypotenzi (viz body 4.3 a 4.4).

Kojení
Olmesartan se vylučuje do mléka samic potkanů, ale není známo, zda se vylučuje také do mateřského
mléka u lidí. Protože nejsou k dispozici žádné informace o užívání přípravku Sarten v období kojení,
užívání přípravku Sarten se nedoporučuje a preferují se alternativní léky s lépe stanoveným
bezpečnostním profilem v období kojení, a to zejména pokud je kojeno novorozené nebo předčasně
narozené dítě.

4.7 Účinky na schopnost řídit a obsluhovat stroje

Přípravek Sarten má malý nebo mírný vliv na schopnost řídit a obsluhovat stroje. U pacientů
užívajících antihypertenziva se může příležitostně vyskytnout malátnost nebo únava, které by mohly
narušit schopnost reagovat.

4.8 Nežádoucí účinky

Shrnutí bezpečnostního profilu:

Nejčastěji hlášenými nežádoucími účinky při léčbě přípravkem Sarten jsou bolest hlavy (7,7 %),
příznaky podobné chřipkovým (4,0 %) a závrať (3,7 %).
V placebem kontrolovaných studiích monoterapie byla pouze závrať jednoznačně spojena s léčbou
(2,5% incidence u olmesartan-medoxomilu a 0,9% u placeba).
Ve srovnání s placebem byla incidence hypertriglyceridemie a zvýšení kreatinfosfokinázy poněkud
vyšší u olmesartan-medoxomilu (2,0 % versus 1,1 %), resp. (1,3 % versus 0,7 %).

Seznam nežádoucích účinků v tabulce:
Nežádoucí účinky přípravku Sarten získané z klinických studií, studií bezpečnosti po uvedení na trh a
spontánních hlášení jsou shrnuty v tabulce níže.

Následující terminologie se používají ke klasifikaci výskytu nežádoucích účinků: velmi časté ( 1/10),
časté ( 1/100 až  1/10), méně časté ( 1/1000 až  1/100), vzácné ( 1/10000 až  1/1000), velmi
vzácné ( 1/10000).


Třídy orgánových systémů podle
MedDRA
Nežádoucí účinek Četnost
Poruchy krve a lymfatického
systému
Trombocytopénie Méně častý
Poruchy imunitního systému Anafylaktická reakce Méně častý
Poruchy metabolismu a výživy Hypertriglyceridemie Častý
Hyperurikemie Častý
Hyperkalemie Vzácný
Poruchy nervového systému Závrať Častý
Bolest hlavy Častý
Poruchy ucha a labyrintu Vertigo Méně častý
Srdeční poruchy Angina pectoris Méně častý
Cévní poruchy Hypotenze Vzácný
Respirační, hrudní a mediastinální
poruchy
Bronchitida Častý
Faryngitida Častý
Kašel Častý
Rinitida Častý
Gastrointestinální poruchy Gastroenteritida Častý
Průjem Častý
Bolest břicha Častý
Nausea Častý
Dyspepsie Častý
Zvracení Méně častý
Sprue-like enteropatie (viz bod 4.4) Velmi vzácný
Poruchy jater a žlučových cest Autoimunitní hepatitida* Není známo
Poruchy kůže a podkožní tkáně Exantém Méně častý
Alergická dermatitida Méně častý
Kopřivka Méně častý
Vyrážka Méně častý
Svědění Méně častý
Angioedém Vzácný
Poruchy svalové a kosterní
soustavy a pojivové tkáně
Artritida Častý
Bolest zad Častý
Bolest kostí Častý
Myalgie Méně častý
Spasmus svalů Vzácný
Poruchy ledvin a močových cest Hematurie Častý
Infekce močových cest Častý
Akutní selhání ledvin Vzácný
Insuficience ledvin Vzácný
Celkové poruchy a reakce v místě
aplikace
Bolest Častý
Bolest na hrudi Častý
Periferní otok Častý
Příznaky podobné chřipkovým Častý
Únava Častý
Otok obličeje Méně častý
Astenie Méně častý
Nevolnost Méně častý
Letargie Vzácný
Vyšetření Zvýšení jaterních enzymů Častý
Zvýšení močoviny k krvi Častý
Zvýšení kreatinfosfokinázy v krvi Častý
Zvýšení kreatininu v krvi Vzácný

*Po uvedení přípravku na trh byly hlášeny případy autoimunitní hepatitidy s latencí v délce několika
měsíců až let, které byly po vysazení olmesartanu reverzibilní.

V časové souvislosti s užíváním blokátorů receptorů angiotenzinu II byly hlášeny jednotlivé případy
rhabdomyolýzy.

Další informace pro vybrané populace

Pediatrická populace

Bezpečnost olmesartan-medoxomilu byla sledována u 361 dětí a dospívajících ve věku 1 – 17 let v
průběhu 2 klinických studií. Ačkoli povaha a závažnost nežádoucích účinků je u dětí podobná jako u
dospělých, četnost výskytu následujících nežádoucích účinků je u dětí vyšší;
- Epistaxe je u dětí častý nežádoucí účinek (tj. ≥ 1/100 až < 1/10), což u dospělých nebylo zjištěno.
- U dětí ve věku 6-17 let se ve skupině s vysokou dávkou olmesartan-medoxomilu v průběhu
3týdenní dvojitě zaslepené studie téměř zdvojnásobila incidence závratí a bolestí hlavy.

Celkový bezpečnostní profil olmesartan-medoxomilu u pediatrických pacientů se významně neliší od
bezpečnostního profilu u dospělých.

Starší lidé (65 let a starší)
U starších lidí je výskyt hypotenze mírně zvýšen, a to z vzácného výskytu na méně častý výskyt.

Hlášení podezření na nežádoucí účinky
Hlášení podezření na nežádoucí účinky po registraci léčivého přípravku je důležité. Umožňuje to
pokračovat ve sledování poměru přínosů a rizik léčivého přípravku. Žádáme zdravotnické pracovníky,
aby hlásili podezření na nežádoucí účinky na adresu:
Státní ústav pro kontrolu léčiv
Šrobárova 48
100 41 Praha 10
Webové stránky: http://www.sukl.cz/nahlasit-nezadouci-ucinek

4.9 Předávkování

Co se týče předávkování u lidí, k dispozici jsou jen omezené informace. Nejpravděpodobnějším
následkem předávkování je hypotenze. Při předávkování musí být pacient pečlivě sledován; léčba by
měla být symptomatická a podpůrná.

Informace o možném odstranění olmesartanu dialýzou nejsou k dispozici.

5. FARMAKOLOGICKÉ VLASTNOSTI

5.1 Farmakodynamické vlastnosti

ATC skupina: antagonisté angiotenzinu II, ATC kód: C09CA
Mechanismus účinku / Farmakodynamické účinky
Olmesartan-medoxomil je silným, po perorálním podání aktivním, selektivním antagonistou receptorů
pro angiotenzin II (typ AT1). Předpokládá se, že blokuje všechny účinky angiotenzinu II
zprostředkované AT1 receptory, a to bez ohledu na zdroj a cestu syntézy angiotenzinu II. Výsledkem
selektivního antagonismu receptorů pro angiotenzin II (AT1) je zvýšení hladiny reninu v plasmě a
koncentrací angiotenzinu I a II a mírné snížení koncentrace aldosteronu v plasmě.

Angiotenzin II je primární vazoaktivní hormon systému renin-angiotenzin-aldosteron a hraje
významnou roli v patofyziologii hypertenze modifikované (AT1) receptory typu 1.

Klinická účinnost a bezpečnost
Při hypertenzi vyvolává olmesartan-medoxomil na dávce závislé, dlouho přetrvávající snížení
arteriálního krevního tlaku. Hypotenze po první dávce nebyla zaznamenána, stejně jako tachyfylaxe
v průběhu dlouhodobé léčby nebo znovu objevení hypertenze po ukončení léčby.

Dávkování olmesartan-medoxomilu jednou denně zajišťuje efektivní a plynulé snížení krevního tlaku
v průběhu dávkovacího intervalu 24 hodin. Užívání jednou denně vyvolává obdobné snížení krevního
tlaku jako užívání dvakrát denně při zachování stejné celkové denní dávky.

Při kontinuální léčbě je maximálního snížení krevního tlaku dosaženo přibližně okolo 8. týdne po
zahájení léčby, ačkoli podstatný antihypertenzní účinek je pozorován již po 2 týdnech léčby. Při
současném užívání s hydrochlorothiazidem je snižování krevního tlaku aditivní a současné podávání je
dobře snášeno.

Účinek olmesartanu na mortalitu a morbiditu není dosud znám.

Randomizovaná studie Randomised Olmesartan and Diabetes Microalbuminuria Prevention
(ROADMAP) studie na 4447 pacientech s diabetes mellitus typu 2, normoalbuminurií a alespoň
jedním dalším kardiovaskulárním rizikovým faktorem zkoumala, zda léčba olmesartanem by mohla
oddálit nástup mikroalbuminurie. Medián sledování byl 3,2 let a pacienti v této době užívali navíc
k jiným antihypertenzivům, s výjimkou ACE inhibitorů nebo inhibitorů uvolňování angiotenzinu, buď
olmesartan nebo placebo.

U primárního cílového parametru studie prokázala významné snížení rizika v době do nástupu
mikroalbuminurie ve prospěch olmesartanu. Po úpravě kvůli rozdílům v krevním tlaku toto snížení
rizika již nebylo statisticky významné. Mikroalbuminurie se rozvinula u 8,2% (178 z 2160) pacientů
ve skupině s olmesartanem a 9,8% (210 z 2139) ve skupině s placebem.

Co se týče sekundárních cílových parametrů, kardiovaskulární příhody se objevily u 96 pacientů
(4,3%) užívajících olmesartan a 94 pacientů (4,2%) užívajících placebo. Incidence mortality
z kardiovaskulárních příčin byla vyšší u olmesartanu než u placeba (15 pacientů (0,7%) versus pacienti (0,1%)) navzdory podobným poměrům u nefatální cévní mozkové příhody (14 pacientů
(0,6%) versus 8 pacientů (0,4%)), nefatálního infarktu myokardu (17 pacientů (0,8%) versus pacientů (1,2%)) a mortalitě z nekardiovaskulárních příčin (11 pacientů (0,5%) versus 12 pacientů
(0,5%)). Celková mortalita byla u olmesartanu číselně vyšší (26 pacientů (1,2%) versus 15 pacientů
(0,7%)), což bylo dáno zejména vyšším počtem fatálních kardiovaskulárních příhod.

Studie Olmesartan Reducing Incidence of End-stage Renal Disease in Diabetic Nephropathy Trial
(ORIENT) zkoumala účinky olmesartanu na renální a kardiovaskulární ukazatele u randomizovaných japonských a čínských pacientů s diabetes mellitus 2. typu a zjevnou nefropatií.
Medián sledování byl 3,1 let, pacienti v tomto období užívali navíc k jiným antihypertenzivům včetně
ACE inhibitorů buď olmesartan nebo placebo.

Primární kombinovaný cílový parametr (doba do prvního zdvojnásobení kreatininu v séru, konečné
stádium onemocnění ledvin, úmrtí z jakékoli příčiny) byl pozorován u 116 pacientů ze skupiny
užívajících olmesartan (41,1%) a 129 pacientů ze skupiny užívající placebo (45,4%) (HP 0,97 (95%
CI 0,75 až 1,24); p=0,791). Kombinovaný sekundární kardiovaskulární cílový parametr byl pozorován
u 40 pacientů léčených olmesartanem (14,2%) a 53 pacientů užívajících placebo (18,7%). Tento
kombinovaný kardiovaskulární cílový parametr zahrnoval úmrtí z kardiovaskulárních příčin u (3,5%) pacientů užívajících olmesartan versus 3 (1,1%) užívajících placebo, celkovou mortalitu (6,7%) versus 20 (7,0%), nefatální cévní mozkovou příhodu 8 (2,8%) versus 11 (3,9%) a nefatální
infarkt myokardu 3 (1,1%) versus 7 (2,5%).

Pediatrická populace

Antihypertenzní účinek olmesartan-medoxomilu v případě pediatrické populace byl zkoumán v
randomizované, dvojitě zaslepené, placebem kontrolované studii se 302 pacienty s hypertenzí ve věku
až 17 let. Sledovaná populace se skládala z kohorty 112 pacientů černé pleti a 190 pacientů různých
ras, která zahrnovala 38 černošských pacientů. Etiologie hypertenze byla převážně esenciální
hypertenze (87 % v černošské kohortě a 67 % ve smíšené kohortě). Pacienti s tělesnou hmotností 20 až
< 35 kg byli randomizováni k užívání 2,5 mg (nízká dávka) nebo 20 mg (vysoká dávka) olmesartan-
medoxomilu jednou denně a pacienti s tělesnou hmotností ≥ 35 kg byli randomizováni k užívání 5 mg
(nízká dávka) nebo 40 mg (vysoká dávka) olmesartan-medoxomilu jednou denně. Olmesartan-
medoxomil statisticky významně snižoval jak systolický, tak diastolický krevní tlak
v dávkování upraveném podle tělesné hmotnosti. V nízkodávkovém režimu olmesartan-medoxomil
statisticky významně snižoval systolický krevní tlak o 6,6 mmHg a ve vysokodávkovém o 11,9 mmHg
oproti výchozím hodnotám. Tento účinek byl pozorován také v průběhu 2 týdenní randomizované fáze
přerušení užívání přípravku, pomocí níž bylo prokázáno, že jak systolický, tak diastolický krevní tlak
statisticky významně stoupl ve skupině užívající placebo ve srovnání se skupinou užívající
olmesartan-medoxomil.
Léčba byla účinná u pediatrických pacientů s primární i sekundární hypertenzí. Stejně jako v populaci
dospělých pacientů byl pokles krevního tlaku nižší u černošských pacientů.

Ve stejné studii byl 59 pacientům ve věku 1 až 5 let s tělesnou hmotností ≥5 kg podáván olmesartan-
medoxomil v dávce 0,3 mg/kg jednou denně po dobu tří týdnů v nezaslepené fázi studie a následně
byla v dvojitě zaslepené fázi provedena randomizace k užívání olmesartan-medoxomilu nebo placeba.
Na konci druhého týdne přerušení užívání byl zjištěn průměrný pokles krevního tlaku celkově o mmHg ve skupině užívající olmesartan-medoxomil; tento rozdíl v krevním tlaku nebyl statisticky
signifikantní (95% CI -2 až 7/-1 až 7).

Další informace
Ve dvou velkých randomizovaných, kontrolovaných studiích (ONTARGET (ONgoing Telmisartan
Alone and in combination with Ramipril Global Endpoint Trial) a VA NEPHRON-D (The Veterans
Affairs Nephropathy in Diabetes)) bylo hodnoceno podávání kombinace inhibitoru ACE s blokátorem
receptorů pro angiotenzin II.
Studie ONTARGET byla vedena u pacientů s anamnézou kardiovaskulárního nebo
cerebrovaskulárního onemocnění nebo u pacientů s diabetes mellitus 2. typu se známkami poškození
cílových orgánů. Studie VA NEPHRON-D byla vedena u pacientů s diabetes mellitus 2. typu a
diabetickou nefropatií.
V těchto studiích nebyl prokázán žádný významně příznivý účinek na renální a/nebo kardiovaskulární
ukazatele a na mortalitu, ale v porovnání s monoterapií bylo pozorováno zvýšené riziko hyperkalemie,
akutního poškození ledvin a/nebo hypotenze. Vzhledem k podobnosti farmakodynamických vlastností,
jsou tyto výsledky relevantní rovněž pro další inhibitory ACE a blokátory receptorů pro angiotenzin II.
Inhibitory ACE a blokátory receptorů pro angiotensin II proto nesmí pacienti s diabetickou nefropatií
užívat současně.
Studie ALTITUDE (Aliskiren Trial in Type 2 Diabetes Using Cardiovascular and Renal Disease
Endpoints) byla navržena tak, aby zhodnotila přínos přidání aliskirenu k standardní terapii inhibitorem
ACE nebo blokátorem receptorů pro angiotenzin II u pacientů s diabetes mellitus 2. typu a chronickým
onemocněním ledvin, kardiovaskulárním onemocněním, nebo obojím. Studie byla předčasně ukončena
z důvodu zvýšení rizika nežádoucích komplikací. Kardiovaskulární úmrtí a cévní mozková příhoda
byly numericky častější ve skupině s aliskirenem než ve skupině s placebem a zároveň nežádoucí
účinky a sledované závažné nežádoucí účinky (hyperkalemie, hypotenze a renální dysfunkce) byly
častěji hlášeny ve skupině s aliskirenem oproti placebové skupině.

5.2 Farmakokinetické vlastnosti

Absorpce a distribuce
Olmesartan-medoxomil je proléčivo. Ve střevní sliznici a v portální krvi je během absorpce
z gastrointestinálního traktu rychle přeměňován esterázami na farmakologicky účinný metabolit
olmesartan.
Intaktní olmesartan-medoxomil nebo intaktní boční řetězec medoxomilové složky byly detekovány
v plasmě nebo exkretech. Průměrná absolutní biologická dostupnost olmesartanu z tablet byla 25,6 %.

Průměrné maximální plasmatické koncentrace (cmax) olmesartanu je dosaženo během 2 hodin po
perorálním podání olmesartan-medoxomilu; koncentrace olmesartanu v plasmě se zvyšuje přibližně
lineárně se zvyšováním jednotlivé dávky až do 80 mg.

Potrava má minimální vliv na biologickou dostupnost olmesartanu a proto olmesartan-medoxomil smí
být podáván jak s potravou, tak bez ní.

Klinicky významné rozdíly ve farmakokinetice olmesartanu spojené s pohlavím nebyly pozorovány.

Olmesartan se velmi váže na plasmatické bílkoviny (99,7 %), ale potenciál ke klinicky významným
interakcím následkem vytěsnění z vazby na bílkoviny mezi olmesartanem a jinými současně
podávanými léky, které se také vysoce váží na plasmatické bílkoviny, je nízký (což bylo potvrzeno
nepřítomností klinicky významných interakcí mezi olmesartanem a warfarinem). Vazba olmesartanu
na krevní buňky je zanedbatelná. Průměrný distribuční objem po intravenózním podání je nízký (29 l).

Biotransformace a eliminace
Celková plasmatická clearance byla 1,3 l/h (CV, 19 %) a byla relativně pomalá ve srovnání
s průtokem krve játry (cca 90 l/h). Po jednorázovém perorálním podání 14C-značeného olmesartan-
medoxomilu se 10–16 % podané radioaktivity objevilo v moči (velká většina v průběhu 24 hodin po
podání dávky) a zbytek radioaktivity byl zaznamenán ve stolici. Na základě systémové dostupnosti
25,6 % lze vypočítat, že absorbovaný olmesartan je odstraňován jak renální exkrecí (cca 40 %), tak
hepato-biliární exkrecí (cca 60 %). Veškerá zaznamenaná radioaktivita byla identifikována jako
olmesartan. Další významné metabolity nebyly detekovány. Enterohepatální oběh olmesartanu je
minimální. Protože velké množství olmesartanu se vylučuje žlučí, použití u pacientů s obstrukcí
žlučových cest je kontraindikováno (viz bod 4.3).

Terminální eliminační poločas olmesartanu po opakovaném perorálním podání je 10 až 15 hodin.
Steady state je dosažen po několika prvních dávkách a další akumulace již není po 14 dnech při
opakovaném podání zřejmá. Renální clearance byla přibližně 0,5–0,7 l/h a byla nezávislá na dávce.

Farmakokinetika u vybraných populací

Pediatrická populace

Farmakokinetika olmesartanu byla studována u pediatrických pacientů s hypertenzí ve
věku 1 až 16 let. Clearence olmesartanu byla po úpravě podle tělesné hmotnosti u pediatrických
pacientů podobná jako u dospělých pacientů.
V případě pediatrických pacientů s poruchou funkce jater nejsou k dispozici žádné údaje o
farmakokinetice.


Starší pacienti (65 let nebo starší)
U starších lidí (65–75 let) trpících hypertenzí byla AUC ve steady state ve srovnání s mladšími
věkovými skupinami zvýšena o cca 35% a u velmi starých lidí (75 let) o cca 44 %. Toto zvýšení by
mohlo být alespoň částečně spojeno se zhoršenými funkcemi ledvin u této skupiny pacientů.

Porucha funkce ledvin
U pacientů s mírnou, středně závažnou a závažnou poruchou funkce ledvin byla AUC ve steady state
ve srovnání se zdravými dobrovolníky zvýšena o 62 %, 82 %, resp. 179 %. (viz body 4.2, 4.4).

Porucha funkce jater
Po jednorázovém perorálním podání byly hodnoty AUC olmesartanu o 6 % resp. 65 % vyšší při mírné
resp. středně závažné poruše funkce jater než u odpovídajících zdravých dobrovolníků. Nevázaná
frakce olmesartanu ve 2 hodině po podání u zdravých dobrovolníků, u pacientů s mírnou poruchou
funkce jater a u pacientů se středně závažnou poruchou funkce jater byla 0,26 %, 0,34 % resp. 0,41 %.
Po opakovaném podání pacientům se středně závažnou poruchou funkce jater byla průměrná AUC
olmesartanu opět o 65 % vyšší než u zdravých dobrovolníků. Průměrné hodnoty Cmax olmesartanu
byly u pacientů s poruchou funkce jater a zdravých jedinců podobné. Olmesartan-medoxomil nebyl
posuzován u pacientů se závažnou poruchou funkce jater (viz body 4.2, 4.4).

Lékové interakce
Kolesevelam, sekvestrant žlučových kyselin
Současné užívání 40 mg olmesartan-medoxomilu a 3750 mg kolesevelam hydrochloridu zdravými
dobrovolníky mělo za následek 28% snížení Cmax a 39% snížení AUC olmesartanu. Menší účinek, 4%
a 15% snížení Cmax a AUC bylo pozorováno, pokud byl olmesartan-medoxomil podán 4 hodiny před
užitím kolesevelam hydrochloridu. Eliminační poločas olmesartanu byl snížen o 50–52 % bez ohledu
na to, zda byl podán současně s kolesevelam hydrochloridem nebo 4 hodiny před kolesevelam
hydrochloridem (viz bod 4.5).

5.3 Předklinické údaje vztahující se k bezpečnosti

Ve studiích chronické toxicity provedených na potkanech a psech vykazoval olmesartan-medoxomil
obdobné účinky jako jiní antagonisté AT1 receptorů a ACE inhibitory: zvýšení močoviny v krvi
(BUN) a kreatininu (v důsledku funkčních změn ledvin způsobených blokádou AT1 receptorů); snížení
váhy srdce; snížení parametrů červených krvinek (erytrocyty, hemoglobin, hematokrit); histologické
známky poškození ledvin (regenerační léze renálního epitelu, ztluštění bazální membrány, dilatace
tubulů). Tyto nežádoucí účinky způsobené farmakologickým působením olmesartan-medoxomilu se
vyskytly také v preklinických studiích provedených s jinými antagonisty AT1 receptorů a ACE
inhibitory a mohou být omezeny současným perorálním podáváním chloridu sodného.

U obou živočišných druhů bylo pozorováno zvýšení aktivity plasmatického reninu a
hypertrofie/hyperplazie juxtaglomerulárních buněk ledvin. Tyto změny, které patří mezi typické
účinky ACE inhibitorů a antagonistů AT1 receptorů, by nemusely mít klinickou významnost.

Stejně jako u jiných antagonistů AT1 receptorů, bylo zjištěno, že olmesartan-medoxomil zvyšuje
incidenci zlomů chromozomů v buněčných kulturách in vitro. V několika in vivo studiích
provedených s olmesartan-medoxomilem ve velmi vysokých dávkách (až 2000 mg/kg) podávaných
perorálně nebyly pozorovány žádné významné účinky. Data z komplexní studie genotoxicity
naznačují, že olmesartan velmi pravděpodobně nemá genotoxické účinky při klinickém používání.
Olmesartan-medoxomil nebyl karcinogenní ani u potkanů (dvouletá studie) ani u myší, u kterých byl
testován ve dvou studiích kancerogenity po dobu 6 měsíců s použitím transgenních modelů.

Ve studiích reprodukční toxicity provedených na potkanech neovlivňoval olmesartan-medoxomil
plodnost a nebyly zaznamenány ani teratogenní účinky. Společně s jinými antagonisty angiotenzinu II,
přežití potomků bylo po expozici olmesartan-medoxomilem sníženo a dilatace ledvinné pánvičky byla
pozorována po expozici samic v pokročilé fázi březosti a při kojení. Společně s jinými
antihypertenzivy, olmesartan-medoxomil byl více toxický pro březí samice králíků než pro březí
samice potkanů, avšak známky fetotoxicity nebyly pozorovány.

6. FARMACEUTICKÉ ÚDAJE

6.1 Seznam pomocných látek
Jádro tablety:
Mikrokrystalická celulosa, monohydrát laktosy, hyprolosa, částečně substituovaná hyprolosa,
magnesium-stearát

Potah tablety:
Oxid titaničitý, mastek, hypromelosa
6.2 Inkompatibility
Neuplatňuje se.

6.3 Doba použitelnosti
roky

6.4 Zvláštní opatření pro uchovávání
Tento léčivý přípravek nevyžaduje žádné zvláštní podmínky uchovávání.

6.5 Druh obalu a obsah balení
Laminovaný polyamid/aluminium/polyvinylchlorid/aluminium blistr

Balení po 14, 28, 30, 56, 84, 90, 98 nebo 10x28 potahovaných tabletách.
Balení s jednodávkovými blistry po 10, 50 nebo 500 potahovaných tabletách.
Na trhu nemusí být všechny velikosti balení.

6.6 Zvláštní opatření pro likvidaci přípravku a pro zacházení s ním
Žádné zvláštní požadavky.

7. DRŽITEL ROZHODNUTÍ O REGISTRACI

Menarini International Operations Luxembourg S.A.
1, Avenue de la Gare
1611 Luxembourg
Lucembursko

8. REGISTRAČNÍ ČÍSLO / REGISTRAČNÍ ČÍSLA

Sarten 10 mg potahované tablety: 58/074/05-C
Sarten 20 mg potahované tablety: 58/075/05-C
Sarten 40 mg potahované tablety: 58/076/05-C

9. DATUM PRVNÍ REGISTRACE / PRODLOUŽENÍ REGISTRACE

Datum první registrace: 23. 3. Datum posledního prodloužení registrace: 25. 4.
10. DATUM REVIZE TEXTU